CESTA Z BLUDIŠTĚ

     V podvečer svátku svaté Lucie se v jednom pražském sále s kapacitou pro sto osmdesát lidí sešla necelá stovka chtivých účastníků besedy D.O.S.T.u. K besedě s názvem „Hovory na pravici“ byli za panel pozváni takové celebrity jako R.Joch, šéf Občanského institutu, P.Hájek, vicekancléř presidenta republiky,  Adam Bartoš, redaktor Prvních zpráv, M.Semín, ředitel Institutu sv.Josefa, a besedu moderoval Dr. Bátora. Otázka, kterou pronesl pan Bátora, a která byla leitmotivem besedy, zněla: Jaký je význam politické pravice a jak má vypadat, aby byla politicky relevantní a neztratila svou tvář.    

     Jako první dostal slovo pan Roman Joch, známý liberál a obdivovatel Spojených států a Západu vůbec. V jeho projevu zazněla kritika současného našeho státu, jako  státu přerozdělovacího, máme zde socialismus pro bohaté a chudí dále chudnou. Podle Jocha jsme my, lidé na pravici prohráli svou šanci. Státní zakázky, které jsou zdrojem pohádkových příjmů pro bohaté, je třeba redukovat. Je třeba opět vyzdvihnout klasickou rodinu, neboť ona je prevencí a lék společenských problémů. Pan Joch neopomněl připomenout, že jsme součástí západních zemí a společného obranného systému. Rusko – podle Jocha – má imperiální vize, je zde jinak vnímána osobní svoboda, než v zemích tradiční evropské kultury; proto se nesmí míchat do evropských záležitostí.

     Poté, jako další v pořadí, hovořil pan Petr Hájek. Podle něj politická pravice vlastně není. Sémantické vnímání společnosti co je politická pravice je posunuté, je jakýmsi křídlem sociální demokracie či lidové strany, tedy hodně nalevo. Pan Hájek si myslí, že  reálná politická pravice existuje v USA, a to i se všemi vážnými nedostatky, které jí provázejí. V Evropě je svoboda ničena více jak tři sta let; bez křesťanství politická pravice neexistuje. Proto skutečná svoboda je možná jen v systému křesťanské transcendentní naděje, protože křesťanství má něco více než pozemskou dimenzi.

     Pan Bartoš byl další „panelista“, jenž hovořil. Jasnými slovy prohlásil, že naše republika není suverénním státem, tu jsme ztratili vstupem do Evropské unie. Naším úkolem by mělo být snažit se jí získat zpět,nebo aspoň se přiblížit k tomuto cíli. Čelíme zásadnímu útoku na náš národ vedený ze strany EU. Jsou to vlivné bohaté rodiny a světové elity, které se spikly  proti národům, poněvadž jim stojí v cestě ke světovládě.  Nejde zde o nic jiného než o spiknutí. Na domácí politické scéně vidí největší nebezpečí pro národ ve skupině kolem Václava Havla, jakožto domácího představitele Nového světového řádu a globální vlády. Autentická pravice – podle Bartoše – klade důraz na klasickou rodinu.

     Pan Semín hovořil na téma svobody. Odmítl Evropskou unii a řízení shora a doporučil přenést procesy politiky na co nejnižší úroveň. Svoboda není cílem života, svoboda nutně specifikuje její předmět, je cestou k nejvyššímu cíli. Podmínkou mravního života je právě svoboda, jež má původ mimo lidský subjekt, má transcendentální dimenzi. Hodnotový realismus pošle ke dnu i svobodu; proto je nutné hájit takové hodnoty jako manželství, rodinu, apod. dané nám přirozeným mravním řádem.

     Po těchto zásadních projevech došlo na dotazy a poznámky účastníků v plénu. Zazněly některé zajímavé, ale i méně zajímavé, hlasy. Tak například hovořila jedna členka strany Suverenity. Podle ní západní civilizace našemu národu přinesla více utrpení než Rusko. Pak se vyjádřila, že by nechtěla být na pravici s některými lidmi – jako kdyby ona určovala co je a co není pravice a kdo v ní má či nemá být. Když nahlas s vnitřní přesvědčivostí zdůraznila, že: „Křesťanství k nám přišlo z východu“, rázem jsem se v mysli ocitl školních škamnech padesátých letech.

     Svou poznámku do debaty pronesl také pan Petr Mach, šéf strany Svobodných, v letošních parlamentních volbách totálně propadlých. Odmítl filosofické zdůvodnění pana Semína o potřebě svobody; podle pana Macha je právě pravicová strana zárukou svobody, svoboda je tedy cílem pro člověka. 

     Účastníci besedy D.O.S.T. dali jasně najevo, že jsou hrubě nespokojeni s dosavadním stavem politické pravice v systému pluralitní liberální demokracie. Svým intelektuálským projevem řečníci odsoudili  demoliberální systém, aniž by ho takto pojmenovali. A právě v tom je ten „zakopaný pes“ – že všichni v debatě hovořili o politické pravici v rámci liberální demokracie; pohybovali se tak na předem daném „hřišti.“ Vystoupit z tohoto rámce se zřejmě z dobrých důvodů nikomu nechtělo.

     Jestliže klíčovým problémem politické pravice je svoboda, potom autentická pravice původ svobody odvozuje od mimolidského subjektu; je to svoboda „k něčemu“, tedy k vyšším mravním cílům, což je v rozporu s liberalismem. Potom ale taková politická strana není sionisty vpuštěna do národně frontové politické arény lžidemokracie; honicími psy liberálů je označena jako klerofašistická, v horším případě jako neonacistická.  V prostředí demoliberální národní fronty mohou  působit jenom takové „pravice“, jakou ve své poznámce popsal pan Mach – svoboda „od něčeho“: od nechtěných dětí například, nebo mravnosti jako takové. To je důvod, proč všechny tzv. pravicové strany, kterým sionisté dávají své placet, budou nutně procházet vnitřní permanentní krizí.

     Liberální demokracie – vlastně lžidemokracie - je politický systém, jenž až neuvěřitelně   perfektně vyhovuje spikleneckým silám, o nichž s takovou zaníceností a znalostí hovořil pan Bartoš. Byla vymyšlena židovskými filosofy a intelektuály za účelem zničení křesťanství, konkrétně katolictví, dále monarchií a posléze k ovládnutí světa. Přes zednářské lóže se krvavou francouzskou revolucí temné síly poprvé představily světu, postupně svým jedem o tzv. svobodě, rovnosti a bratrství infikovaly monarchie; po druhé světové válce liberální demokracie ovládla Evropu, ale svůj totální úspěch slavila až v roce 1989. Je vytvořena pro gójímské národy, aby se hrabaly v banalitách, zatímco oni – sionisté – mají v rukou ty správné páky a tlačítka v podobě světové ekonomiky a financí. 

      Politická strana Národní sjednocení odmítá současný politický demoliberalismus, protože už dávno ztratil svůj vnitřní obsah, měl-li kdy jaký; v současnosti odhodil masku a systém ukazuje svou pravou tvář: stává se v rukou temných sil nástrojem útoku proti evropským národům, bílé evropské rase, křesťanské kultuře a tradici, tedy útočí proti tomu, co nazýváme evropskou civilizací.

     Politická strana Národní sjednocení preferuje autoritativní systém demokracie, založený na korporativní struktuře společnosti, tedy společnost bez politických stran, s rozsáhlou subsidiaritou a solidaritou; profesní skupiny zaměstnanců jsou základem pro rozhodování se společnosti, vytvářejí parlament, z něhož je složena vláda odborníků.  Ideovou náplní takové společnosti je křesťanství, národ, a jeho tradice a zvyky. Základem národní společnosti je tradiční rodina odvozená z přirozené hierarchie, v níž dominující roli má muž-otec. Ten je také hlavou rodiny a její živitel; proto má být odměňován tzv. rodinnou mzdou, tj. tolik finančních prostředků, aby dokázal uživit svou manželku, děti, aby měli slušnou životní úroveň, a ještě něco ušetřili. Ženy by měly pracovat jen v nejnutnějších případech – lékařky, umělkyně apod., neboť jejich sociální funkce je daná přirozeným řádem, tedy především starost o domov, děti, manžela. Tím by se aspoň z velké části vyřešila nezaměstnanost, společnost jako taková by se zklidnila, věci by opět dostávaly svůj řád a správný směr.

     Jak vidno, tenhle společenský systém nepotřebuje ani levici ani pravici. Je ale otázka, zda-li je možné se ku korporativní společnosti nějakým způsobem dopracovat, zda-li samotná společnost by cosi takového vůbec chtěla? Jsem v tomto směru pesimista; západní a tedy i česká společnost už je v takovém stupni rozkladu a duchovní bídy, že už není cesty zpátky; je jen cesta vpřed, stále vpřed - a vpředu smrdí síra…

Ladislav Malý, prosinec 2010