KAUZA ŠTEFÁNIK II.

     Nedávno jsem na těchto stránkách napsal článek Výlet pana Broučka do 21.století, v němž je tato věta: „Poté, co se válkou zbavili monarchií (míněno sionisté) a v Rusku násilím – za nepřímé pomoci vedení tzv.československých legií, Masaryka a Beneše – instalovali nebývale krvavý a  zločinný politický systém, v Evropě se pokusili o zřízení liberálních demokracií.“ Měl jsem na mysli tehdejší vedení Světového sionistického kongresu před první světovou válkou. Neuvědomil jsem si ovšem, že tuto informaci jsem nepodal dost jasně, takže  někteří čtenáři mého článku byli neuspokojeni a žádali objasnění té naší „nepřímé pomoci“. Proto znovu otevřeme knihu „Kauza Štefánik“ od E.K.Kautského, slovenského historika, jenž se tímto problémem dost podrobně zaobírá. Nejdříve si ale uveďme jeden příklad.

     Jsme svědky dopravní nehody a je zřejmé, že zranění potřebují pomoc. Je naší nejen morální povinností, ale i ze zákona, poskytnout zraněným pomoc, zavolat záchranku, policii apod. Máme ale také jinou možnost: v našem vozu zařadit menší rychlostní stupeň, nehodu pomalu objet a zmizet v dáli. Tím nejenom že bychom spáchali těžký hřích proti svému svědomí a obecně mravním zákonům, ale třeba nepřímo bychom zavinili – v tomto případě svým nedbáním a neposkytnutím rychlé pomoci – smrt  účastníků nehody. A na to také pamatuje trestní zákon. Jsem si vědom, že každé přirovnání kulhá, ale myslím, že chápete, co chci tímto příkladem říci, dávám –li ho do souvislosti s našimi tzv. legiemi v Rusku po první světové válce.

     Legionáři patřící pod Čečkovo velení ( Čeček Stanislav 1886-1930,čs.generál) dobyli 22.7.1918 Samaru a Ufu. Skoro celá Sibiř byla v rukou Gajdových oddílů, Denikin úspěšně bojoval na Donu, v jehož řadách bojovala i skupina čs.dobrovolníků, Britové organizovali odpor z Murmanska. Legionáři přestali hovořit o cestě do Vladivostoku, hovořili o cestě na západ, o dobytí Moskvy, likvidování bolševismu vojensky. Legionáře povzbuzovalo, jak je vítali všechny vrstvy obyvatelstva a jak bolševici před nimi utíkali. Věřili, že Spojenci jim pomůžou, že se vytvoří nová národní armáda svobodného Ruska. Věřili, že se blíží ukončení hrůzovlády, odčinění hanebného Brestlitevského míru. To všechno se shrnulo do hesla: Na západ!

    Proč čs.legie nešly na západ, ale proti všemu rozumu na východ podél transsibiřské magistrály až do Vladivostoku, kde se nalodily na lodě zapůjčené jim pro tento účel vesměs židovskými rejdaři, má svoje vysvětlení. Kdyby totiž legionáři šli západním směrem, museli by se probojovat územím ovládané bolševiky a spolu s ruskou armádou gen. Denikina by snadno sotva se uchytivší bolševický režim zlikvidovali. Proto velení čs.legií – Masaryk a Beneš – po dohodě s vládou USA – a tedy s lidmi „v pozadí“, kteří měli eminentní zájem na etablování bolševismu v Rusku - rozhodlo o neutralitě čs.legií v Rusku a o jejich cestě do Vladivostoku. K tomuto jejich rozhodnutí  nahrávala jim také politicko-vojenská situace v ruské armádě, neboť ta byla nejednotná, dokonce spolu i některé samostatné oddíly bojovaly. Že ze zahraničí ruské armádě nepřicházela vojenská a organizační pomoc, je důkazem, že Spojenci nechali demokratické Rusy vykrvácet a vsadili na bolševickou „kartu“; v této situaci neměly naše legie tolik sil, aby samy bez spojenecké pomoci zvítězily na bolševismem.

     Příznačná je zpráva, kterou uvádí ve svých pamětech P.Th. Maurice Janin (1862-1946, francouzský generál, v době bolševického převratu v Rusku vojenským atašé v ruském generálním štábu, potom určený jako vrchní velitel čs.legií a roce 1918 vyslaný na Sibiř jako vrchní velitel spojeneckých vojsk). Janin ve svých pamětech mimo jiné píše: „Masaryk mi doporučil, abych opakoval důstojníkům a vojákům, aby se nepletli do žádné zpátečnické agitace a vystříhali se antisemitismu. Mezi přáteli presidenta Wilsona a v jeho okolí jsou Židé; židovský tisk je mocný. Třeba si dát pozor. Antisemitské chování by bylo nebezpečné. Je tu o organizace židovských emigrantů, kteří nabídli presidentu Wilsonovi svoje služby pro Sibiř. Její šéf, jakýsi pan Samuel Mason dokonce se má za několik týdnů na Sibiř odebrat.“

     Generál Janin, tento veledůležitý člověk a svědek bojů našich legií v Rusku ve svých pamětech dále referuje o schůzce mezi americkým vyslancem Morrisem a Štefánikem: „Americký vyslanec Morris Štefánikovi říkal, že americká vláda se zlobí na Francouze, neboť chtějí, aby zůstali na Sibiři pro případ vojenské intervence a počítají i s Japonci a vadí jim i Čecho-Slováci, vždyť bojují proti bolševikům.“ Štefánik věděl, že Američanům překážejí na Sibiři Japonci, ale překvapilo ho, že jim také vadí naše legie.

     Z druhé schůzky s Morrisem 29.10.1918 se vrátil Štefánik úplně vyčerpaný. Francouzům – podle Morrise – jde jen o miliardy, které půjčili Rusům. Američané slibují  Čecho-Slovákům materiální pomoc a peníze s podmínkou, že se nebudou angažovat proti bolševikům. Janin v tom viděl vydírání a divil se, kdo za tím stojí, jaké vysoké politické kruhy.

     Čs. vojsko žilo v Rusku na podzim roku 1918 v 260 vlacích. Morální stav v legiích byl horší než Štefánik a Janin očekávali. Vojáci ztratili motivaci, bylo po válce, doma měli samostatný stát a chtěli domů. Jen generál Gajda a jemu vrchní důstojníci a vojáci byli ochotní pokračovat v boji za svrhnutí vlády bolševiků. Vojáci často odmítali plnit rozkazy, anebo je nejdříve projednávali v tzv. občanských výborech, což byl zárodek dezorganizace ve vojsku, a kladli si podmínky na jejich splnění. Podobnou metodou se podařilo bolševikům rozložit  na přelomu let 1917/1918 ruskou armádu. Sotva se ale bolševici dostali k moci, občanské výbory v armádě zrušili.  Reorganizace armády proto byla nutná a Štefánek začal konat nutné reformy, aby upevnil morální stav vojska, což se mu s pomocí ostatních velitelů podařilo.

     V donské oblasti na jihu Ruska bojovala menší skupina českých dobrovolníků v armádě generála Alexejova, ku které se Masaryk odmítl na jaře 1918 přidat – v době kdy byl v Rusku – a raději nařídil cestu do Vladivostoku. Generál Alexejev spolu s Denikinem měli v donské oblasti v srpnu 1918 asi 50 tisíc vojáků a byli ochotni spolupracovat s jakoukoliv ruskou vládou, která je proti Brestlitevskému míru a proti bolševikům. Alexejev později zemřel. Ještě před smrtí se ptal Düricha ( Josef Dürich,čs.politik,v roce 1915 emigroval, v roce 1918 vedl čs.dobrovolnickou družinu na Donu): „Povězte, Osip Osipovič, mohli jsme my, Rusové, očekávat od Čechů takovou neutralitu? Uvažte, kde bychom už dnes byli, kdybych měl jen jednu jedinou vaši slavnou brigádu! Vždyť já ji znám nejlépe, vždyť jsem její křestní otec…!“

    Po Alexejově smrti převzal velení jeho armády generál Denikin. Dürich u něho zůstal spolu s bývalým předsedou Svazu česko-slovenských spolků v Rusku Dr. Vondrákem. Dürich nikdy nesouhlasil s Masarykovou politikou neutrality vůči bolševikům, považoval bolševiky nejen za ruské, ale i evropské nebezpečí. Byl přesvědčený, že česko-slovenská armáda by lehko bolševiky porazila.

     Masaryk, který pracoval ve službách sionistů, 19.11.1918 poslal před odchodem z USA Štefánkovi telegram, v němž mimo jiné stojí: „Anglická vláda mne žádá intervenovat. Gajda se míchá do ruských vnitřních záležitostí a zdá se, že to dělá se zaujetím.“ Zatím – jak vidno – se nemohl tvrději o Gajdovi vyjadřovat. To byl první Gajdův konflikt s „tatíčkem“ Masarykem.       

     Štefánika limitovaly do jisté míry instrukce presidenta Masaryka. Ten měl dokonce v legiích své lidi, konajících za zády Štefánika a Janina. Ve vojsku se např. dělala agitace na svolání vojenského sjezdu tzv. revolučního sněmu čs.vojska v Rusku. Gajda se postavil proti zamýšleným volbám, kvůli čemuž na něj útočili jako na reakcionáře. Generál Syrový podlehl nátlaku levičáků a dal souhlas k volbám. Odpůrci sněmu očekávali od Štefánka, že ho zakáže, ten tak učinil těsně před svých odchodem ze Sibiře.

     Na Štědrý den 1918 dobylo vojsko vedené gen.Gajdou  Perm. Rozbili 3.sovětskou armádu a získali dvacet dva tisíc zajatců, pět tisíc vagónů, děla, kulomety, obrněné vlaky a lodě zamrznuté v přístavu. V oficiálních českých publikacích se v souvislosti s permským úspěchem Gajdovo jméno vynechává – zřejmě autocenzura autorů v důsledku Masarykova postoje ke Gajdovi.

     19.1.1919 poslal Štefánik z Omska Janinovi telegram, že Maxu propustili  v Petrohradě z vězení, aby šel rokovat do Prahy o návratu legionářů přes bolševické území. Štefánik v tom viděl nekalý záměr. Trápilo ho, že odpor proti bolševikům nemá dostatečnou podporu u Spojenců a Wilsonova vláda dokonce bolševikům napomáhá. Kromě Maxy poslal Lenin do Česko-Slovenska i Aloise Munu a jiné sociální demokraty s posláním ovlivnit socialisty ve vládě, aby odmítli Kramářův návrh – podporovaný Štefánikem – na boj Čecho-Slováků v Rusku proti bolševikům. Do Prahy poslal Štefánik naléhavý telegram: „Bylo by též důležité, aby se spojenci v evropském Rusku snažili docílit skutečného spojení. Bylo by opravdu nebezpečné, spoléhat se jen na sibiřskou armádu…“, Měl na mysli původní záměr Spojenců, aby se jejich vojska při Severním moři spojili s Denikinovým vojskem v jižním Rusku a při Černém moři. Štefánik hovořil také o možnosti vyhlášení války proti bolševismu, jak to později s podporou Francie  udělalo i Polsko. Jenže to by nesměl být presidentem Masaryk, který nedovolil ani dodávku francouzských zbraní Polsku přes ČSR.

     Význačným činem Štefánika na Sibiři bylo jeho rozpuštění odbočky NR a upevnění morálky ve vojsku. Avšak co je zarážející a pro Masaryka a Beneše přímo příznačné je fakt, že Štefánik přišel na Sibiř jako ministr NO, tak vydával rozkazy, tak se podepisoval a tak ho i oslovovali jeho podřízení. Jistě šťastná volba, pravý muž na zodpovědném místě! Kdo jiný se pro tuto funkci hodil než Štefánik? Ale najednou se vojáci dozvěděli složení čs.vlády ve vlasti a v seznamu ministrů marně hledali Štefánikovo jméno. A aby překvapení bylo ještě větší, ministrem NO je Klofáč! Snad překvapen byl i sám Štefánik. Úředně nebylo vydáno žádné vysvětlení. Holt, panská láska po zajících skáče…

     Zklamání a beznadějná situace mělo v tom čase velký vliv na Štefánikovo zdraví, často upadal do bezvědomí, málo jedl, jenom pil stále kávu. Chorý, frustrovaný situací legionářů a nespokojený vývojem v republice, tak jako rozhodnutím ve vysokých kruzích politiků Spojenců ohledně bolševismu v Rusku, odcestoval Štefánik z Ruska koncem ledna 1919. Do Prahy čs.vládě poslal 7.3.1919 z Port Saidu telegram, v němž píše: „ Z hloubi duše vám říkám, že boj proti bolševismu ve všech jeho projevech musí převládat v naší politice…“ Byl přesvědčený, že co se začne ničením a vraždami, nemůže vést k ničemu dobrému.

      Pro naši argumentaci, že filosemita a agent sionismu Masaryk nařídil tzv. čs. legiím na Rusi v souhlasu se Spojenci neutralitu, svědčí také úryvek z knihy T.Krystlíka „Zamlčené dějiny 2“ vydané v Praze nakladatelstvím Alfa, v roce 2010. Na stránce 28 dole této knihy můžeme číst:

     „Masaryk nijak nevystupoval proti bolševické revoluci v Rusku, naopak. Jan Herben  

(1857-1936, český politik, novinář, spisovatel, historik, zednář – pozn.LM) zaznamenal v knize T.G.M.: Když nás Ukrajinci žádali o účast v boji,“ (jednalo se o boj po vyhlášení samostatné Ukrajiny proti ruským bolševikům, po jejichž boku bojovali i bolševici ukrajinští), „řekl jsem jim: Ne, pánové. Vaši bolševici jsou strana a vy bojujete proti vlastním lidem!“ V Kyjevě také v únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“ Pekař (1870-1937, český historik, ve svém díle zaujímal konzervativní hledisko –pozn.LM) pak o Masarykovi napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“. Jinak řečeno: President čs.státu, „tatíček“ Masaryk, se úspěšně angažoval v roli „užitečného idiota“ sionismu, potažmo bolševismu. V této souvislosti doporučuji každému zvědavému čtenáři prostudovat si složení první bolševické vlády v Rusku tzv. lidových komisařů s ohledem na jejich národnostní původ. Zajímavé čtení…

     SHRNUTÍ: Domnívám se, že z výše uvedeného dostatečně vyplývá, že naše jednotky na Sibiři – tzv.čs.legie - v době bolševického převratu v roce 1918, byly připraveny probít si cestu domů západním směrem a pomoci spolu se západními Spojenci demokratickým i monarchistickým politickým silám v Rusku s vytvořením nové ruské armády. Je také jisté, že by tím pádem spojenými silami krvavý bolševický režim zadupali do země. Z uvedených informací shora je ale také zřejmé, proč se tak nestalo. Proto moje věta o  „nepřímé pomoci velení našich legií instalovat v Rusku bolševický režim“ je oprávněná.

Ladislav Malý, říjen 2010