Sv. Václav nebo Masaryk, aneb koho vzývají někteří tradicionalisté?

   Můžeme s klidným svědomím říci, že je téměř typické pro dnešní sekulární společnost bohaprázdný a odcizený přístup k vlastní historii,  k životu národa, státu, předkům. Bohužel dnes často panuje nepředstavitelná lhostejnost a zabedněnost orientující se jen pouze a pouze na současný konzum a poplatnost době.  Smysl pro čest, úctu, věrnost, lásku k vlasti a Církvi, touhu po povznesení státu a národa byste asi těžko hledali. Důvod? Důvod je prostý. Jednoznačně lze říci, že jako národ nemůžeme být zas až tolik hrdi na své činy v posledních 90.letech. Odtud se domnívám pramení naše frustrace.  Můžeme často jen bledě závidět vlastenectví a hrdost z příslušnosti k národu ostatním národům Evropy.

   Naše kořeny, náš stát a národ je úzce spjat se sv. Václavem, knížetem české země, prvním skutečným spravedlivým panovníkem, jemuž nešlo v první řadě o svůj prospěch, nýbrž o prospěch jeho země. Jak dopadl jeho život je známé. Bratrovražda – zrada vlastních a nejbližších, ohavný mord. Dějiny se však nápadně opakují. Požehnaný panovník a dnes již blahoslavený císař a král Karel I. Habsburský –  sesazený a vyhnaný český král, zbožný křesťan a dobrý a spravedlivý panovník je opět – po vzoru sv. Václava zrazen vlastními lidmi, proradnými nacionalisty a zednáři, samozřejmě s velkou podporou  spolupracovníků Masarykovy Mafie v zahraničních lóžích. Tresty Boží  za zradu a proradnost si náš národ jistě zaslouží,  nemylme se. Proto ostatně můžeme téměř všem  československým politikům „věřit“, že?

   Trefně pojmenoval arcibiskup Lefebvre sňatek Církve s revolucí. Co z takového sňatku může vzejít je více než zřejmé: bastard-ritus, bastard-svátosti, bastard-kněží. A já se právem ptám!? Co může vzejít dobrého ze sňatku státu s revolucí? Domnívám se, že úplně totéž: bastard-politici, bastard-zákony, bastard-stát. Fakt, že téměř všichni naši prezidenti si poskvrnili ruce krví a zlodějskou špínou je zřejmé. Ať už to byl tatíček zloděj Masaryk, soudruh zrádce, vrah a zloděj Beneš, tatíček vrah a zloděj  Gottwald. A nebo dnes? Tatíček Havel - lóžový hradní skřet popřevratové éry, jež se spolu s dalšími zasloužil o legalizaci nakradeného majetku samotnými bolševiky, či adorovaný Václav Klaus, který naši zemi zavlekl do chomoutu přístupových smluv do EU a následně podepsal ostudnou protektorátní lisabonskou smlouvu. To vše svědčí o tom, jak velmi těmto pánům záleží na blahu národa a státu.

   Kdo je věrný v maličkostech, bude věrný i věcech velkých. Ano, i státní symbol a vlajka má svoji hodnotu a s ní i související úctu. Uvážíme-li věrnost nacionalistických bolševicko-lóžových tvůrců nové republiky v r. 1918-20 ke státním symbolům, nebo komunistické zprznění českého lva rudou hvězdou,  je do očí bijící propast  jak si oni představovali věrnost a úctu k vlasti. Oslavování zrádných a zbabělých zběhů legionářských, doplnění zednářského trojúhelníku do české vlajky, zjevná inklinace k husitství, nenávist ke všemu českému – katolickému zvláště baroknímu umění, odstraňování víry, křížů ze škol, vyhnání pražského arcibiskupa, zločinná agrární reforma, nespravedlivá politika vůči národnostním menšinám, okradení Církve i lidu, demoralizace a ateizace společnosti – to vše je ovocem sňatku zrádných Čechů s revolucí.

   Proto je nanejvýš smutné, pojednává-li tradicionalistky? laděný kněz v jistém konzervativním periodiku o zednářské československé vlajce způsobem politického štváče o správnosti užívání zločinných symbolů tj. čsr vlajky- symbolů to zvolených samotnými zednáři jimiž se chtěli jasně ohraničit od dob minulých. Uvážíme-li objektivně skutečnosti kolik nevinné vlastní krve pod československou vlajkou vyteklo, kolik to bylo zabitých, okradených, ze země vyhnaných, zastřelených na hranicích v dobách totality či kolika slušným katolíkům i hierarchům byla pod touto vlajkou upírána nejzákladnější práva – ať už to byli biskupové, představení řádů, či prostí věřící.Nemylme se. Tyto zlé věci nám nečinili cizinci či často obviňovaní sudetští Němci, nýbrž vlastizrádní Češi – tvůrci republiky a lidově demokratického zřízení.

   Závěrem snad ještě nutno dodat:  „Nejsme národem Husů, Masaryků, Benešů, Gottwaldů,  Havlů a Klausů ani nejrůznějších prodemokratických nacionalistických řiťovlezů. Chceme nadále zůstat pod ochranou korouhví sv. Václava, pod jehož korouhví bojoval i náš poslední český světec a český král bl. Karel I. Habsburský. Chceme zůstat věrni vlasti, národu, králi tj. i jeho státním symbolům. Československá vlajka není vlajkou naší – je to vlajka revoluce!

                                                                                                            Obrlt.Max