Turkobijci

13.01.2016 09:44

Jako turkobijci jsou tradičně označováni evropští křesťanští panovníci a vojevůdci, kteří dosáhli výrazných úspěchů při bojích proti pronikání Osmanské říše do Evropy (od 14. ale hlavně v 17. a 18. století) a při zatlačování této mocnosti zpět. Jen velmi výjimečně se tento pojem rozšiřuje na všechny velké nepřátele Turků.

 

Jan Hunyadi (maďarsky: Hunyadi János ) také nazývaný také Turkobijec nebo Bílý rytíř, (narozen pravděpodobně v roce 1387 na hradě Hunyad/Hunedoara – zemřel 11. srpna 1456  v Zemunu. Byl sedmihradský šlechtic, vojevůdce. Svou moc a bohatství využíval Hunyadi hlavně k organizování a výcviku bojeschopné armády, jejíž jádro tvořili žoldnéři. Dokázal jako jeden z mála velitelů své doby úspěšně čelit osmanským Turkům. Se svou armádou táhl do boje proti Turkům spolu s vojsky sousedních států. V roce 1441 zvítězil u Semedereve a v r. 1442  nedaleko Sibiu zničil velkou Tureckou armádu a znovu vrátil Uhrám vazalské státy Valašsko a Moldavsko. V červenci porazil třetí tureckou armádu.  Povzbuzen těmito vítězstvími se vypravil s králem Vladislavem na výpravu, známou jako „dlouhá výprava“. Hunyadi, v čele předvoje, vstoupil na Balkán, zmocnil se města Niš, obsadil Sofii, po spojení s hlavní armádou porazil Murada II. Netrpělivost krále a krutá zima ho přinutili vrátit se v únoru 1444  domů. V tomto roce byla organizována velká křížová výprava proti Turkům. Jedním z velitelů byl Jan Hunyadi. R. 1448 vytáhl proti Turkům znovu, ale na Kosově poli byl jimi poražen. Poté se jeho pozice otřásla i doma a v roce 1452 se vzdal regentství. Král ho jmenoval hlavním zemským kapitánem s úlohou chránit Uhry. Sultán Mehmed II. se rozhodl dobýt Bělehrad, který považoval za klíč do Uher. V červenci 1456 sice Bělehrad před Turky ubránil, vzápětí (11. srpna) však zemřel na mor, který se rozšířil ve vojenském táboře.

 

Adolf hrabě Schwarzenberg (1551- 29. červenec 1600) byl příslušníkem šlechtického rodu Schwarzenbergů a císařský polní maršálek.   Působil nejprve v bavorských vojenských službách, později bojoval ve španělském vojsku vévody z Alby. V roce 1594 přešel do služeb císařských, válčil v Uhrách a jeho nejslavnějším činem bylo dobytí pevnosti Rábu (1598). Toto vítězství nad Turky slavila celá křesťanská Evropa. Císař Rudolf II. Adolfa vyznamenal, povýšil jej v roce 1599 do stavu říšských hrabat a do rodového erbu přidal havrana stojícího na turecké hlavě. Adolf se i dále účastnil osvobozování Uher. Při dobývání Budína došlo v jeho vojsku ke vzpouře. Žoldnéři, kteří trpěli nedostatkem potravin a žoldu, se chtěli vzdát Turkům. Adolf se postavil radikálně proti, ale byl zasažen kulí přímo do hlavy. Pohřeb se konal ve Vídni, byl velmi okázalý a císař dal dokonce Adolfovi postavit pomník.

 

Raimund Montecuccoli (21. únor 1609, hrad Montecuccoli- 16. říjen 1680 Linz) byl italský hrabě, voják a diplomat ve službách rakouských Habsburků. Patřil k nejvýznamnějším vojevůdcům a vojenským teoretikům své doby. Po uzavření Vestfálského míru nějaký čas bojoval proti Švédům v Polsku a v Dánsku a do císařských služeb se vrátil až na počátku šedesátých let. Tehdy Habsburská monarchie válčila s Turky a jako sůl potřebovala schopného vojevůdce, jakým Montecuccoli nesporně byl. Ten dosáhl významných úspěchů v Sedmihradsku, především se však vyznamenal vítězstvím u Mogersdorfu ,či také u Svatého Gottharda, jak je někdy tato bitva nazývaná podle nedalekého města (Sv. Gotthard - Szentgotthárd). Císař Leopold I. jej za to povýšil do hodnosti generalissima, jmenoval prezidentem dvorní válečné rady, a roku 1666 vyznamenal řádem Zlatého rouna.

 

Jan III. Sobieski, Turky zvaný Lev z Lechistánu, (17. srpna1629, Olesk na Červené Rusi – 17. června1696, Vilanov u Varšavy), byl velký korunní hejtman a vrchní velitel vojsk Republiky obou národů (od roku 1668) a polský král (od roku 1674). Je považován za posledního z velkých polských králů a jednoho z největších turkobijců. V roce 1683 přitáhl v čele spojených polsko-litevsko-německo-rakouských jednotek na pomoc Turky obležené Vídni a v bitvě u Vídně ( 12. září 1683) rozdrtil podstatně silnější turecká vojska vedená pašou Karou Mustafou, čímž zastavil turecký postup do nitra Evropy.

 

Karel V. Lotrinský (3. duben 1643 Vídeň,- 18. duben 1690, Wels) V letech 1675 až 1690  byl lotrinským vévodou, po celou dobu vládl pouze titulárně, protože od roku 1669 území opanovala armáda francouzského krále Ludvíka XIV. Na vévodský stolec „usedl“ po svém strýci Karlovi IV. Jeho vnuk František Štěpán se v roce 1745 stal císařem Svaté říše římské. Císař jej jmenoval polním maršálkem a dal mu k dispozici vojsko, s nímž bojoval proti Francouzům. Dalším polem jeho působnosti se stalo bojiště s osmanskou říší. Stanul v čele císařského a říšského vojska a zásadní měrou se podílel na porážce turecké armády v roce 1683 u Vídně. O dva roky později osvobodil z tureckých rukou Ostřihom, Nové Zámky, roku 1686 dobyl Budín a roku 1687 porazil Turky u Moháče.

 

Ludvík Vilém I. Bádenský, známý jako Turecký Ludvík, Štít říše či Rudý král (8. dubna1655, Paříž- 4. ledna 1707, Rastatt) byl markrabě bádensko- bádenský a velitel říšských císařských vojsk, který se vyznamenal ve válkách s Turky. Ve své době byl počítán za jednoho z největších turkobijců, posléze jej zastínil jeho bratranec Evžen Savojský.

 

Maximilián II. Maria Emanuel Kajetán (11. červenec 1662, Mnichov- 26. únor 1726, tamtéž), známý též jako Modrý kurfiřt, byl vévodou a kurfiřtem bavorským z rodu Wittelsbachů a jedním z uznávaných vojevůdců své doby. Jeho otec zemřel již roku 1679 a Maxmilián Emanuel se tak ujal vlády v Bavorsku ještě jako mladík. Již o čtyři roky později se jako spojenec Habsburků angažoval ve válkách s osmany (statečnost při dobývání Bělehradu v roce 1688 mu vynesla přezdívku Modrý kurfiřt podle oblíbené barvy jeho uniformy).

 

Evžen František, princ Savojský a carignanský, hrabě ze Soissons (18. říjen 1663, Paříž- 24. duben 1736 Vídeň), v německy mluvících zemích známý jako Prinz Eugen von Savoyen, přezdívaný Malý abbé (přezdívka, kterou mu dali vojáci pro jeho malou postavu a zálibu v hnědé barvě, též také Malý kapucín), byl rakouský vojevůdce a politik francouzského původu, generalissimus vojsk rakouských Habsburků. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců moderní evropské historie a společně s polským králem Janem III. Sobieskim také za jednoho z největších turkobijců. Válka propukla v roce 1716, kdy obě vojska vytáhla do pole. Asi devadesátitisícová armáda Evžena měla za cíl dobytí Bělehradu, téměř dvojnásobná armáda velkého vezíra Damada Aliho hodlala získat Petrovaradín. Turci byli rychlejší a tak se dějištěm bitvy stalo okolí tureckého cíle tažení. Turecká armáda byla podstatně silnější a chránila ji polní opevnění i Dunaj, nicméně Evžen se přesto rozhodl nepřítele napadnout. Ve skrytu noci přešel přes rozvodněný Dunaj a 5. srpna brzy ráno napadl překvapeného nepřítele a rozdrtil jej. Jelikož dospěl k názoru, že na tažení proti Bělehradu už není dost času, rozhodl se přechodně změnit cíl a vyrazil k Temešváru, který dobyl 12. října. Turecko přišlo o rozsáhlá území a pouze zima jej ochránila před dalšími ztrátami. V roce 1717  už nic nebránilo tažení na Bělehrad, princova armáda pak byla posílena o spoustu nových spojenců, kteří po jeho drtivém vítězství v předchozím roce považovali za vhodné manifestovat svou oddanost Habsburkům a podílet se na výnosném podniku. Na přelomu června a července oblehl Bělehrad, aby byl na konci července sám oblehnut ještě silnější armádou paši Chalila. Evžen nejdříve tvrdě zdecimoval městské obránce, načež 16. srpna zaútočil na Chalilovu armádu a přinutil ji k ústupu. 18. srpna Bělehrad kapituloval. Šlo o další slavné vítězství, ale válka obě strany vyčerpala a další vojenské snahy Evžena a jeho generálů už příliš k úspěchu nevedly. To vedlo nakonec k mírovým jednáním, jejichž výsledkem byl Požarevacký mír (21. červenec 1718) a přejití severního Srbska, Malého Valašska a Temešského Banátu do rakouské správy.

 

Ernst Gideon svobodný pán von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon 13.únor 1716 nebo 1717 Tootzen- 14. červenec 1790 Nový Jičín), byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Větší část posledních 10 let svého života strávil Laudon poklidně ve svém domě s manželkou po boku. 27. července 1785 unikl jen o vlásek smrti, když si zdříml v poustevně, kterou nechal pro podobné účely u zámku zbudovat. Začalo prudce pršet, čímž se rozvodnila řeka, a kdyby jej neprobudil štěkot jeho psa, odnesla by Laudona voda i s poustevnou, zatímco takhle odnesla velká voda „pouze“ poustevnu. Poslední válkou, jíž se Laudon zúčastnil, byla válka s Osmanskou říší, do které se Rakousko zapojilo 9. února 1788. Pár dnů nato odjel Laudon do Vídně za císařem, aby mu nabídl své služby. Císař jej však zdvořile odmítl a poradil mu, aby si dál užíval zaslouženého odpočinku. Nepříznivý průběh války však císaře donutil, aby Laudona a 30. července 1788 povolal zpět do služby. Zároveň mu na cestu k jeho jednotkám do Chorvatska dal k dispozici veškerý tehdejší luxus. První větší vojenskou akcí, kterou 61letý vojevůdce zažil na chorvatské půdě, bylo přepadení jeho vlastního tábora Osmany 20. srpna 1788 ve tři hodiny ráno. Výsledky přepadení Laudonova tábora byly pro rakouskou stranu impozantní: Osmani ztratili 700 mužů, kdežto Rakušané měli pouze 2 raněné. Protiakcí bylo obléhání Dubice, kterou Laudon nakonec 26. srpna 1788 dobyl. 1. října ještě pomohl dobýt pevnost Novi, načež se stáhl do císařova hlavního stanu a poté na zimu do Vídně. 4. května se Laudon vrátil zpět do Chorvatska, kde 8. července dobyl Berbir. 10. srpna se stal vrchním velitelem a dne 30. srpna 1789 vytáhl se svou armádou na Bělehrad. 30. září dobyl Laudon se spojenci předměstí a část Bělehradu a poté, co Osmani odmítli kapitulovat, pokračoval dál v bojích. Až po drtivé dělostřelbě ve dnech 5. až 7. října Bělehrad kapituloval a den nato byla sepsána mírová smlouva. Válečnou kořistí bylo 351 bronzových pevnostních děl, 60 lodních děl, 6000 centýřů střelného prachu, 2500 centýřů olova, 45 lodí a 24 000 kulí. Po vyhrané válce a na konci svého života se mu dostalo jednoho z největších ocenění vůbec – dostal od Josefa II. Velkokříž řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou, který byl v takovéto úpravě jediný na světě. Návrat domů byl impozantní, po celých Uhrách Laudona vítali lidé z měst, jimiž projížděl, přestože se původně nechtěl zastavovat ve Vídni a hodlal jet přímo domů do Hadersdorfu, místní lidé jej nenechali, a musel tak zůstat ve Vídni, do níž přijel na Štědrý den. Na Boží hod jel Laudon přivítat císaře, který jej oslovil: „Vítej, bělehradský vítězi“.

 

                                 ( Podle Wikipedie )

—————

Zpět