Zaniklá sídla na Třeboňsku po roce 1945 (4. část)

Obec Krabonoš (původně panství Litschau)
Bývalá samostatná obec Krabonoš je jedinou z popisovaných zaniklých sídelních celků, jejíž zástavba, po nuceném vyhnání jejích obyvatel, nepodlehla zcela demoličnímu procesu. Její katastrální území bylo na západě i jihu vymezeno řekou Lužnicí a na východě pak státní hranicí. Na severu tato ves sousedila s obcí Halámky. První skutečně ověřený doklad o existenci této vesnice máme od roku 1369, kdy je jako Zwegayz uvedena v Zinsbuch der Grafschaft Litschau, tedy jakémsi „urbáři“ hrabství Litschau. Avšak je téměř jisté, že Krabonoš existoval již v roce 1179 a že se tedy jedná nejen o nejstarší doložené sídlo v oblasti tzv. českého Vitorazska, ale také v celém jindřichohradeckém okresu. Existuje sice ještě o čtyři roky starší zmínka o kolonizaci území pozdějšího Novobystřicka v listině Konráda II. z Raabsu, v ní však není explicitně uvedeno, že by Nová Bystřice již skutečně tehdy existovala. V latinsky psané listině císaře Barbarossy z roku 1179, kterou tento císař poprvé určil průběh sporné česko-rakouské hranice přibližně v prostoru mezi později vzniklými Novými Hrady a právě tak později vzniklým Kunžakem u Jindřichova Hradce, se totiž hovoří o jakési lokalitě Segor, která leží pod soutokem Lužnice a Braunau a u které se nachází brod. Možná si nyní položíte otázku, odkud lze spolehlivě odvodit, že právě Segor je naším Krabonošem. Odpověď lze nalézt velmi překvapivě v samotné bibli. Ne že by se tato kniha knih zmiňovala o vitorazské Krabonoši, ale jméno Segor zde najdeme již v první knize Mojžíšově. Když totiž zničil Hospodin Sodomu a Gomorhu, uchýlil se Abrahámův synovec Lot právě do městečka Segoru. Protože nejstarší knihy Starého zákona byly psány hebrejsky a hebrejština neužívala samohlásky, nevěděli později ve středověké Evropě latinští překladatelé bible, jak toto místo správně zapsat. A právě proto se ve středověkých biblích objevují různé variety jména Segor, například Segur, Zegur, a konečně i Zegor a Zugger. A protože německy se Krabonoš nazýval celá staletí Zuggers, je věc jasná. Neboli: Segor = Zuggers = Krabonoš. Zatímco německé označení Krabonoše má tedy biblické kořeny v románském období, české pojmenování je přibližně o polovinu milénia mladší. Doposud nalezený historicky první záznam s názvem Krabonoš se objevuje v nejstarší farní matrice obce Suchdol. V ní je hned na druhém listu zápis z 22. dubna 1670, že kmotrem Jiříka Opatřila ze Schwarzpachu (Tuště) byl jakýsi Hanzl Kreiczi (Krejčí) z Krabonosse (Krabonoše). Význam tohoto, v českém prostředí ojedinělého, místopisného názvu nebyl prozatím českými badateli uspokojivě objasněn. Mimochodem, ona Barbarossova listina z roku 1179 také dosvědčuje, že tehdy ještě tvořila zemskou hranici mezi Čechy a Rakouskem řeka Lužnice. Podle dikce smlouvy je totiž jasné, že levobřežní území včetně později zde vzniklých vsí Erdweiβ (Nová Ves nad Lužnicí),
Böhmzeil (Česká Cejle), Wielands (Velenice), Beinhöfen (Dvory nad Lužnicí) patřilo na konci 12. století ještě k Čechám. Víme však také, že české bylo toto levobřeží maximálně do roku 1339, kdy je totiž doložena již nová česko-rakouská hranice více severněji u Hrdlořez a Suchdola nad Lužnicí. Pravobřeží včetně Krabonoše, Rapšachu, Tuště a později vzniklých Halámek a Kunšachu patřívalo naopak od samého počátku až do roku 1920 Rakousku. Původní zástavba v této vesnici se utvářela podél cesty vedoucí od brodu na řece Lužnici k později založené obci Breitensee. Drtivá většina domů byla postavena na levé straně komunikace, kde také vznikl okolo roku 1400 kostel sv. Jana Křtitele. V období husitských válek byl prý zničen a později znovu postaven. Založení farnosti v této lokalitě koresponduje s dobou vzniku kostela. Rozloha krabonošského farního obvodu se v průběhu let několikrát radikálně změnila, po poslední větší změně v roce 1921 zůstaly této farnosti již pouze dvě obce - Krabonoš a Nová Ves nad Lužnicí. Začlenění obce pod vrchnostenskou správu v chronologickém uspořádání sleduje obdobný vývoj, jaký probíhal u Rapšachu (toto bylo uvedeno ve třetí části našeho seriálu). Nejprve tedy Krabonoš patřil do Ličovského panství, od konce 14. století náležel k panství Heidenreichstein. V polovině 19. století (po zrušení vrchnostenské správy) přechází k soudnímu okresu Schrems, od roku 1909 se začleňuje k nově vytvořenému okresu Gmünd. Po připojení Vitorazka k ČSR se tato samostatná obec stala součástí českého okresu Třeboň. V roce 1950 ztrácí Krabonoš samostatnost a je sloučen se sousední Novou Vsí nad Lužnicí.
  V roce 1823 se nacházelo v Krabonoši asi 44 čísel popisných, v následujících desetiletích počet obývaných objektů pozvolna vzrůstal. Jak vyplývá z tabulky také u obyvatelstva docházelo v 19. století k jeho nárůstu, který se zastavil v roce 1910. Podíváme-li se na jazykovou příslušnost zdejších osadníků, pak na rozdíl od severní oblasti Vitorazska, kde již od středověku převládal český živel, ve zdejším jižním regionu silně dominovalo německy hovořící obyvatelstvo. I přesto, že při hodnocení statistických údajů v kritériu národnosti musíme být obezřetní, uvádím úřední zápisy z doby prvorepublikového Československa. V roce 1921 žilo v Krabonoši 284 Němců, 75 cizozemců (označení pro jiné národnosti) a jen 91 Čechů (to je 20% z celkového počtu). Při sčítání v roce 1930 zde statistikové zapsali 255 Němců, 31 cizozemců a 142 Čechů (to je 33% z celkového počtu). Přitom za posledních 50 let před první světovou válkou v této vesnici nikdy nepřekročil evidovaný počet Čechů 3% ze souhrnného počtu jejích obyvatel. Podobně jako v případě Nové Vsi u Klikova a osady Blata také zde převažovala zástavba ulicového typu. Přibližně uprostřed vesnice, vedle křižovatky, byl vystavěn kostel sv. Jana Křtitele s farou. V blízké školní budově se do roku 1920 vyučovalo jen německy. Vesnice měla v minulosti také jednu technickou zajímavost. Stalo se jí vodní čerpadlo poháněné větrem. V březnu roku 1902 byla zahájena vlastní stavba a to firmou A. Kunz z Weisenkirchenu v Rakousku. 19.10.1902 pak proběhlo otevření vodovodu, jehož majitelem se stala obec Krabonoš. Stožár vodního čerpadla připomínal větrný mlýn. Byl železné konstrukce, vysoký asi 15 metrů a měl více než 4 lopatky. Voda se čerpala do betonové nádrže a odtud byla samospádem rozvedena buď přímo do domů nebo do hydrantů. Vodu rozváděly dřevěné a olověné trubky. V roce 1946 byl stožár čerpadla od silného větru natolik poškozen, že se už neopravil a podlehl zkáze. Po ukončení druhé světové války byli místní německy hovořící starousedlíci vyhnáni do Rakouska a jejich domovy poté částečně osídleny
českým obyvatelstvem. Se zřízením zakázaného pásma se postupně přikročilo k demolicím zdejší zástavby. Část obce mezi kostelem a státní hranicí byla zcela srovnána se zemí, mimo to se zbourání nevyhnuly ani domy v jiných lokalitách. Místní školní budova, která se později rozšířila o další přístavby, byla přeměněna v kasárna pohraniční roty a v její blízkosti zřízeno cvičiště. Také opuštěný kostel, po destrukčních zásazích v jeho interiéru, sloužil pohraničníkům. V přízemí se namísto „slova božího“ mužstvu promítaly filmy a věž sloužila jako hláska PVOS. Po roce 1989, kdy tyto objekty opustily socialistické ozbrojené složky, chátraní těchto budov dále pokračovalo. Jeden pokus o záchranu bývalého církevního objektu byl po dalších letech nahrazen totálním zbouráním fary. Smutný je dnes pohled na objekt zdejšího chrámu, udržovaného před zřícením okleštěnými finančními prostředky. V prostoru mezi kostelem a státní hranicí, kde dříve pulsoval život tamních osadníků, dnes bývalá cesta vymezená kamennou sutí pobořených domů zarůstá listnatými stromy a křovinami. V tomto terénu lze objevit několik studní nebo sklepení. Velký sklep, který v první polovině 20. století uchovával nádrže na vodu pro celou ves, je ukryt pod mírným návrším vedle polní cesty několik desítek metrů od bývalé školy. Stejně jako v případě Kunšachu nás do popisované lokality dovede pohraniční cyklostezka číslo 341 a pěší turistická značka červené barvy.
Osada Rybné (původně zřejmě panství Weitra)
Osada Rybné, nejmenší ze zaniklých sídelních celků na Třeboňsku, bývala před demolicí v padesátých letech 20. století součástí Nové Vsi nad Lužnicí (německy Erdweis). Proto je jistě potřeba seznámit se základními údaji o této vitorazské obci. Ač se to dnes zdá ne příliš uvěřitelné osudy teritoriálně blízkých obcí Nové Vsi a Krabonoše byly velmi rozdílné a více se začaly proplétat teprve od konce 18. století. Řeka Lužnice, která tvořila hranici mezi katastry těchto vesnic, oddělovala od sebe současně také jednotlivá rakouská panství – Heidenreichstein, ke kterému patříval Krabonoš a Weitru, do které náležela právě Nová Ves nad Lužnicí. Jedním z prvních skutečně ověřitelných záznamů o existenci Nové Vsi nad Lužnicí je kromě drobné zmínky z roku 1431 v městských účtech Weitry především obsáhlý zápis v urbáři panství Weitra z roku 1499. Osada je zde uvedena ještě jako Ortweis a blízký les pak Ortweiser Wald. Toto sídlo náleželo od počátku své existence pod farnost Gmünd, teprve roku 1784 bylo přefařeno k bližší církevní správě v Zuggers. Teprve od té doby se osudy Nové Vsi a Krabonoše velmi silně propojily. Z hlediska vrchnostenské samosprávy patřila Erdweis nejdříve k panství Weitra, po jejím zrušení (pol. 19. stol.) pak k soudnímu okresu Schrems. Mezi roky 1909-1920 byla ovšem ještě součástí nově vytvořeného soudního okresu Gmünd, než se po připojení tzv. Vitorazka k ČSR stala po čtyři následující desetiletí jednou z obcí okresu Třeboň (s výjimkou období druhé světové války, jak už bylo dříve uvedeno u dalších zaniklých obcí). Osada Rybné (nejmladší německý název Fischbachhäuser) se nacházela přibližně půl kilometru jihozápadně od místa, kde se dnes potok Rybná vlévá do řeky Lužnice. Tento potok i krátký úsek Lužnice vytváří v této lokalitě již téměř jedno století státní hranici s Rakouskem. Je docela pravděpodobné, že název zmiňovaného potoka podmínil vznik českého pojmenování pro tuto osadu. Zatím nejstarší nalezená písemná zmínka o Rybném udává její německé pojmenování ve tvaru Vispach a zavádí nás do poloviny 14. století. Z listiny vitorazského purkrabího Hanse von Tettenbach z roku u 1355 se ovšem dozvídáme, že tehdy patřívala Rybná ještě ke vsi Wielands a nikoli jako později k Nové Vsi nad Lužnicí. Vitorazský purkrabí totiž tehdy se souhlasem svého pána a majitele vitorazského panství hraběte Albrechta von Öttingen prodal „od vsi Wielands osadu Vispach i s přilehlým lesem.“ O více než dvě století později se v gruntovní knize městského špitálu ve Weitře nazvané "Kauf-, Weyrungs-, und Strafprotokoll" popisuje tato osada již jako pustá. Vzhledem k tomu, že v urbáři panství Weitra pro roky 1700 a novější se údaje pro ves Erdweis (tedy i pro Fischbach) nedochovaly, je obtížné dohledat další vývoj osady Rybné. Můžeme se pouze
domnívat, že osada Vispach byla z důvodu nějaké epidemie, neznámých válečných událostí či něčeho podobného v minulosti svými obyvateli opuštěna a v pozdějším období znovu osídlena. Zdali však byla novodobá zástavba realizována na původním místě, nebo zda noví osadníci vystavěli své příbytky poněkud stranou od původního osídlení, to dnes ovšem nevíme. Vývojově poslední německý úřední název osady Rybné vystihuje ekvivalentní překlad z češtiny (Fischbachhäuser =domky rybného potoka).
Pozůstatky novodobé zástavby, která zanikla teprve v 50. letech dvacátého století, se nachází u staré cesty vedoucí od mostu přes Lužnici (na konci Nové Vsi nad Lužnicí) a vyúsťující na hlavní silnici spojující Gmünd a Breitensee. Pojedeme-li dnes po této komunikaci od zmiňovaného mostu směrem k hranici, po 1,5 km jízdy narazíme na křižovatku lesních cest, v jejímž okolí byly seskupeny domy osady Rybné. Zatímco v roce 1900 zde v pěti domech bydlelo 25 osadníků, pak při sčítání roku 1930 obývalo sedm rodinných objektů celkem 36 osob. V Rybném se nevyskytoval žádný obchod ani hostinec, zato zde svému účelu sloužila hájovna, která stála osamoceně 250 metrů jižně od výše uvedené křižovatky. Pozemek bývalé zástavby je v současné době sice zalesněný, avšak po každém stavení zde můžeme nalézt zbytky kamenné sutě. U cesty pozvolna klesající k státní hranici lze snadno objevit upravenou studánku s odtékající vodou. Do popisované lokality nás z Českých Velenic nebo z Krabonoše dovede cyklostezka číslo 341 a také pěší turistická značka červené barvy.
Seznam použité literatury: Jiří Oesterreicher: Vitorazský mýtus; Historie římsko-katolické církevní správy v oblasti
tzv. Českého Vitorazska (diplomová práce České Budějovice 2003)
Mgr. Jiří Oesterreicher, Mgr. Irena Kotrbová, Harald Winkler: Společná minulost Gmünd a České Velenice (České Velenice 2005) Mgr. Jiří Oesterreicher: Bemerkungen zur Lokalisierung des sagenhaften Segor in Kaiser Friedrichs I. Grenzfestlegung von 1179 ( Das Waldviertel [62] 2013) Vladimír Hokr a kolektiv: Pamětí Vitorazska (NOS 2003) Wolfgang Katzenschlager: Vitorazsko-Weitraer Gebiet? ( Das Waldviertel [46] 1997) Statistický lexikon obcí v republice Československé (Praha 1923+1934)

                                                                                                                                                         Jg. Wolfi