Zaniklá sídla na Třeboňsku po roce 1945 (1. část)

Poválečný vývoj českého pohraničí
Po skončení druhé světové války docházelo, ať už živelně nebo organizovaně, k vyhánění německého obyvatelstva z tehdejšího Československa za hranice do Německa a do Rakouska. V letech 1945-1947 toto nucené vystěhování postihlo zhruba tří miliony českých Němců, z nichž podstatná část žila právě v pohraničí. Odchod takto početného obyvatelstva za hranice pak způsobil, že se velká část českých pohraničních oblastí téměř vyprázdnila. Do uprázdněných domů v periferních oblastech republiky následně přicházeli noví obyvatelé, ať již z českého vnitrozemí, ze Slovenska nebo reemigranti z jiných států. Hlavní osidlovací vlna proběhla v prvních poválečných letech ve třech etapách. V první etapě, která se časově vymezuje na dobu od dubna do září 1945, přicházeli novoosídlenci z vnitrozemí do pohraničí živelně a obsazovali nejlepší usedlosti v nejžádanějších lokalitách. V této etapě osidlování se noví obyvatelé stávali úředně národními správci zabraných konfiskovaných majetků. Ve druhé etapě, jež probíhala od října 1945 do května 1946, přicházely do pohraničí další desetitisíce lidí, kterým byly předány příslušné vlastnické dekrety. Ve třetí etapě, která proběhla do podzimu 1947, se do osidlování pohraničí zapojili také ve větší míře reemigranti. Znovuosídlení pohraničních oblastí českých zemí vyprázdněných po odsunu Němců, se stalo jedním z nejnaléhavějších a nejvýznamnějších úkolů poválečného Československa. Situace v pásmu podél státní hranice s Rakouskem a Německem se radikálně začala měnit po nástupu komunistů k moci v únoru roku 1948. Tehdy odcházelo nebo se pokusilo opustit totalitní Československo mnoho českých a slovenských občanů. Ve snaze zamezit těmto útěkům do ciziny byla prováděna opatření, jež měla eliminovat další ilegální přechody. Prováděly se četné úpravy terénu v okolí hranic a započalo se s výstavbou technicko-ženijních opatření, jakými byly instalace strážních věží, signálních stěn nebo odlesnění a zorání pásů v blízkosti hraniční čáry. Rušily se silnice a polní cesty směřující ke státní hranici nebo se na nich vytvářely závory a zátarasy. 1. dubna 1950 bylo výnosem ministerstva vnitra vyhlášeno zřízení hraničního pásma, jehož hloubka měla činit 2-6 kilometrů kolmo od hraniční čáry. Různá délka tohoto pásma byla způsobena povahou terénu, místními a hospodářskými potřebami. K zajištění dokonalejší ostrahy státní hranice přijala komunistická moc v tomto období řadu závažných opatření. K nejdůležitějším patřilo „Ustanovení o pohraničním území“, které vydalo ministerstvo národní bezpečnosti dne 28. dubna 1951. V něm se mimo jiného rozdělovalo dosavadní hraniční pásmo do dvou kategorií – na zakázané a hraniční. Zakázané pásmo představovalo souvislý pás, jehož vnější hranice probíhala současně se státní hranicí. Vnitřní hranice pak byla podle charakteru oblasti a místních podmínek různě široká, většinou kolem dvou kilometrů od státní hranice. Nejzávažnější opatření v Ustanovení o pohraničním území obsahoval článek 4, kde se uvádělo: „V zakázaném pásmu nesmí nikdo bydlet ani do něho vstupovat, kromě orgánů Pohraniční stráže (PS), které tam konají službu.“ Zřízení zakázaného pásma tak v praxi znamenalo nutnost přesídlit z tohoto území všechno místní obyvatelstvo a zamezit nadále do těchto míst přístup všem civilním občanům. Kromě toho
bylo obyvatelstvo s trvalým pobytem v takto výše vymezených pásmech příslušnými úředníky rozděleno do dvou kategorií: na spolehlivé a nespolehlivé. Ze zakázaného pásma se museli vystěhovat všichni bez rozdílu, z hraničního pásma postihlo přesídlení pouze ty osoby, jež byly označeny za nespolehlivé. K určování nespolehlivosti obyvatel v hraničním pásmu neexistovala žádná přesně vymezená kritéria. Bylo tedy plně v kompetenci přesidlovacích komisí na jednotlivých národních výborech, koho označí za nespolehlivého a vykáží jej mimo hraniční pásmo. Osoby, případně celé rodiny, které byly označeny jako nespolehlivé, se rekrutovaly převážně z řad funkcionářů předúnorových nebo ještě prvorepublikových nekomunistických politických stran a dalších politických a veřejných činitelů, dále z osob označovaných v dobové terminologii jako „buržoazie“ (střední soukromně hospodařící rolníci, živnostníci, pensionovaní důstojníci prvorepublikové armády a po roce 1948 propuštění státní úředníci). Kromě nich se musely z hraničního pásma stěhovat také rodiny, které měly některého svého člena nelegálně za hranicemi nebo jiné příbuzné v cizině. Vystěhovat se muselo také mnoho dělnických a rolnických rodin, u kterých bylo podezření (často neprokázané), že jejich členové pomáhají dalším osobám přecházet hranice nebo sami nelegálně přecházejí hranice za účelem pašeráctví. Jiní byli označeni za nespolehlivé, protože odmítali vstoupit do zemědělského družstva, sabotovali veřejné schůze, poslouchali zahraniční rozhlas a podobně. Zatímco osoby spolehlivé se ze zakázaného pásma mohly přestěhovat do blízkého hraničního pásma či dle své volby do jiné oblasti, ti s označením nespolehliví byli ze zakázaného i hraničního pásma nuceně vyhnáni do vnitrozemí republiky, tedy se zákazem pobytu ve všech tehdejších pohraničních okresech. Následkem přesídlení obyvatel v převážné míře na jaře 1952 zůstaly obce a osady v zakázaném pásmu opuštěné a tím přestaly fakticky existovat. Úřední agenda a obecní majetek byly předány příslušnému okresnímu úřadu a katastrální území se připojila k okolním obcím. Mocenské orgány však musely brzy začít řešit problém opuštěných nemovitostí, které navíc rychle chátraly a měnily se v ruiny. Přítomnost opuštěných objektů navíc znesnadňovala kontrolní a strážní službu pohraničníkům. Sílila především obava, aby vysídlené objekty nesloužily za úkryt osobám snažícím se dostat za hranice. 2. dubna 1952 vydalo předsednictvo ÚV KSČ usnesení, ve kterém bylo uloženo ministerstvu vnitra zajistit v zakázaném pásmu zbourání a odstranění všech budov a zařízení, pokud nebudou převzaty pro účely ministerstva vnitra nebo ministerstva národní obrany. A tak se přistoupilo podél státní hranice s Rakouskem a oběma německými státy (SRN a NDR) k demolicím opuštěných budov, které s většími či menšími úspěchy probíhaly až do roku 1960. V tehdejším politickém okrese Třeboň postihly tyto fatální události, tedy totální zánik, obce Nová Ves u Klikova, Kunšach a Krabonoš (částečně) a dále malé osady Blata a Rybné.
Zdroj: David Kovařík: DEMOLIČNÍ AKCE V ČESKÉM POHRANIČÍ V LETECH 1945–1960, disertační práce (Brno 2009)

Jg. Wolfi