EGYPTSKÉ DRAMA

    Země maghribu jsou v pohybu. Včera Tunis, dneska Egypt; v Alžírsku to permanentně vře. Hovoří se také o nepokojích v Jemenu, v Jordánsku. Jenom Muammar Kaddáfí ve Velké libyjské arabské lidové socialistické Džamáhíríje(oficiální název)  dokáže držet svoje poddané pěkně na uzdě, a pak také vládnoucí král  Muhammad VI.,syn Hasana II, v Maroku. Kdo vlastně za tím vším stojí, kdo vyštval davy a vehnal je do ulic? Nikoho zajisté nepřekvapím, když řeku, že za tím vším stojí sionisté, tj. ty vládnoucí kruhy ve Spojených státech, jež mají rozhodující vliv na život v zemích euroatlantické civilizace. Snad není v Čechách nikdo takovej trouba a nemyslí si, že „egyptský lid sám od sebe vyšel do ulic dělat revoluci“ - anebo ano? Nesmí nás ani mást prohlášení Bílého domu, v němž jaksi kárají CIA, že prý včas neinformovala presidenta USA o situaci v Egyptě; jsou to pouze zpravodajské hry na matení veřejnosti.

     Sami novináři, a to nejen ti naši, se netají tím, co slyšeli od samotných demonstrujících, že je totiž do ulic dostaly hlavně sledování na  facebooku a internet vůbec. K těmto moderním a všudy vlezlým médiím je třeba přičíst i dennodenní úporné štvaní pražské rozhlasové stanice, která si říká svobodná Evropa, v arabské řeči a různých  nářečí do zemí, v nichž má štvaní rozkladně působit, a to jsou právě země Blízkého a středního Východu, včetně Íránu.

     V devadesátých letech žoldáci Spojených států „osvobodili“ Kuvajt, potom vpadli do Iráku – prý měl jaderné zbraně -, pak zase neváhali okupovat Afghánistán, kde na vraždění civilního obyvatelstva se také podílejí naši žoldáci; válka s Íránem je na spadnutí.  Co je ale skutečnou příčinou těchto ozbrojených „zájmů“ Spojených států a jejich satelitů? Je to jednoduché slovo – nafta. Lépe řečeno ropa, jakožto zemní surovina, z níž je nejenom benzín, ale i další neuvěřitelné množství výrobků, bez nichž si současný zhýčkaný člověk konzumní společnosti, život neumí vůbec představit. Na ní, na této zpropadené surovině stojí a s ní také padá veškerá euroatlantická civilizace.

     Nedávno uvedla Česká televize západní dokumentární film o naftě (byl natočen v roce 2009), o jejích dalších možných nalezištích, odhadech jejího množství v zemi a těžkostech při těžení s tím vším spojených. A také o plýtvání energiemi a surovinami vůbec v zemích, kterým se říká demokratické, jejichž ekonomika a životy lidí zde žijících jsou závislé na neustálém ekonomickém růstu; lidé si neumějí představit sestupnou cestu, cestu k skromnosti a osobního odříkání od nesmyslných klumpů.  A právě tady je zakopán kořen zla. Proto se snaží vládnoucí kruhy Západu dělat všechno možné i nemožné, aby se neustále zvyšovalo HDP, aby lidé měli „klid k práci“, aby fungoval život tak, jak to propaganda národy naučila, aby oddálily konec civilizace; strkají hlavu do písku, nechtějí přiznat: ano, jsme u konce s dechem! Ostatně, konec už se hlásí o slovo – ten film v ČT uvedený, je příkladným Jeremiášovým varováním. V těchto dnech vysílal pražský rozhlas zprávu převzatou z Wikileaks – tedy zprávu zaručeně pravdivou, protože tajnou, a díky statečnému Julianu Assangovi zveřejněnou – že odhady zásob ropy v Saudské Arábii, tj. v nejbohatším světovém nalezišti, jsou menší o 40% než se předpokládá; a my víme, že díky eskalaci těžby ropy v minulých desetiletích, už dávno jsme překročili její vrchol.

     Situace národů ovládaných sionisty, žijících v liberální demokracii, kteří mají stále dobrý apetit a myslí si, že jejich životní úroveň bude stále stoupat, a mají tzv.pozitivní myšlení, tj. vnímají život s dokonale televizními seriály vymytým mozkem, není nepodobná situaci cestujících na legendárním Titaniku – po střetu s ledovcem voda zaplavuje strojovnu, na hořejší palubě ale stále hraje hudba do tance, lidé spřádají plány, smějí se, těší se na nový svět - a tu náhle dojde k šokovému prozření, mezi lidmi nastane nepopsatelný zmatek a panika, a na palubě zůstává jenom pár hudebníků se svou tklivou pohřební písní Blíž, Bohu blíž… až nakonec i je pohltí studené vlny Atlantiku.

     V onom zmíněném filmu ČT mělo monolog mnoho chytrých lidí, vědců z různých slavných světových univerzit a všichni se shodovali v blížícím se konci civilizace, která stojí na benzínovém výbušném motoru a naftě jako takové. Nikdo ovšem neřešil otázku, jak z toho ven, jak zabránit blížící se katastrofě?

      Padly tam názory, že Spojené státy a jejich satelity, by měly provést, cituji: „…demokratizaci zemí středního Východu.“ A máme to tu! Právě o to se dneska sionisté v Egyptě  snaží seč mohou! Touhle větou ale producenti filmu také přiznali, že demokracie není něco, co by si lidé přáli sami od sebe, co má být jakýmsi zákonitým  vývojem společnosti, ale že je to režim zvenčí lidem implantovaný na jejich hřbety. „Demokratizací“ zemí středního Východu by sionisté získali více možností k dokonalé exploataci zemí středního Východu, vycucali by je do mrtě, protože oni by  se stali pány nejbohatších ropných nalezišť. A pak také jde o ochranu státu Izrael. Arabské země se dívají na stát Izrael, asi tak, jako my na třísku pod nehtem, a také ho tak cítí. Pakliže by aspoň některé okolní arabské země měly režimy s liberální demokracií, tedy režim podobný, jaký navenek prezentuje Izrael ( ve skutečnosti je Izrael rasistický, teokratický stát), cítil by se Izrael být více bezpečný.

      Islám je v Egyptě státním náboženstvím. Jedná se zde o sunnitský islám, což je jedna část islámu, velice rozšířená právě v zemích maghribu. Není zde instituce, jejíž rozhodnutí by bylo závazné pro sunnitské muslimy – proto útok sionistů směřuje právě sem, poněvadž se sunnitský islám ukazuje být slabším než islám šiítský, jehož duchovenstvo má absolutní autoritu. V káhirské univerzitě Al-Azhar jsou sice znalci islámu, kteří vydávají různá nábožensko-právní stanoviska, ale ty mohou – a také často bývají – v rozporu s jinými učenci sunnitského muslimského vyznání. Sunnitům ani nevadí sekulární státní režim, viz například Turecko, i Egypt. Z těchto důvodů musí být v těchto zemích aspoň solidní armáda, která – kromě zdá se Turecka – má snahu zachovávat tradiční muslimskou rodovou společnost a konzervativní náboženství.

     Jestli se sionistům povede uchytit se v Egyptě drábkem, další mediální dělostřelecká palba bude směřovat na ženy, je budou chtít použít jako nástroj k rozložení muslimské společnosti, poukazováním na jejich údajné utrpení v klasické muslimské společnosti, budou pro ně chtít stejná práva s muži, ekonomickou samostatnost apod. Sekulární a liberální demokratické režimy budou vytvářet stále větší latentní, ale i viditelně citelný tlak na islámské sunnitské náboženství a celou národní společnost, až  nakonec dojde k efektu, který jsme poznali v šedesátých letech dvacátého století s katolickou církví, že totiž došlo k  infiltraci sionisticko-zednářských myšlenek do hlav katolické hierarchie – a výsledek je znám: Katolíci prohráli dvoutisíciletý urputný boj s judaismem – v té viditelné části církve - a stali se z nich poslušní pimprlata v rukou sionistů. Tohle nebezpečí akutně  sunnitům hrozí; nikoliv, že by sionisté islám chtěli zrušit – natolik jsou chytří, že vědí, že to nejde – ale sionistům stačí trochu jiná interpretace Koránu, konkrétně těch několika kontroverzních súr, a z islámu se stane bezzubé náboženství. Pak je jenom otázka času a síle propagandy, aby věřící „pochopili“. 

     Při návštěvě muslimských zemí překvapuje pyšné a bezbožecké bělochy z Evropy, že nikde nevidí žádné jesle, školky, žádné „domovy důchodců“, nevidí utahané ženy dojíždějící za prací a odpoledne táhnoucí se s těžkými taškami domů. Muslimská společnost je založená na silném rodovém svazku, jenž se stará o svoje děti i staré  rodiče, v němž má dominantní roli muž. Egypťané, jakožto muslimové, by si měli uvědomit, že právě tyto jejich tradiční hodnoty muslimské rodiny jsou v sázce, že právě ty se snaží sionisté v jejich národě zlikvidovat. Proto si vyhlédli slabší článek islámu a zde vedou zlotřilou kampaň za tzv. lidská práva pro všechny – jak hlásal v angličtině jeden nápis demonstrujících na Tahríru v Káhiře, z čehož mi šel mráz po zádech.

     Modleme se, aby egyptské drama  nepřerostlo v egyptskou, nebo dokonce světovou, tragédii.

Ladislav Malý, únor 2011