PAPEŽOVA SLOVA

     V Čechách lidé zvlášť davu zajímavé a  sympatické celebrity, ať už z oblasti politiky, popmusic, filmu nebo sportu apod., nekriticky přijímají, často až zbožňují. Vzpoměňme na Masaryka, Beneše, potom Gottwalda, Stalina. Éru Dubčeka už jsem zažil sám, tak mohu posoudit   fanatismus některých lidí vůči tomutu politikovi, jenž pak on - miláček národa! - poslal na svůj národ armádu a tanky. A co říci o nekritickém příjímání a zbožňování Václava Havla? Podobně nekriticky se chovají i někteří čeští katolíci k současnému papeži Benediktu XVI. Je třeba si uvědomit, že je to lidská osoba jako každá jiná, že se může ve svých výrocích pronesených mimo svůj úřad – pakliže nehovoří ex catedra, nebo v závazných dokumentech pro celou církev – mýlit, nebo říci i něco, co může být předmětem široké diskuze veřejnosti; v té je pak možno papeže i kritizovat.

     Narážím tím na některé výroky Benedikta XVI. v jeho nejnovější knize Světlo světa, jež vznikla jako rozhovory s německým novinářem Peterem Seewaldem, a které bylo možno číst na internetu. Sám Seewald se diví, že nastal ve sdělovacích prostředcích takový rozruch kolem některých názorů papeže na užití preservativů a tolerance vůči islámu.

     Podle mého názoru jsme my, katolíci, právem udiveni výroky Svatého otce. Vždyť ještě vloni při své cestě v Africe dal jasně najevo, že nejlepší ochrana před AIDS je zdrženlivost, a kondomy nic neřeší. Což je v souladu s morálními principy církve, jak o tom hovoří encyklika Casti connubii papeže Pia XI. z roku 1930. V ní papež Pius XI. ukazuje jasný odmítavý postoj církve k antikoncepci a interrupci.  Naši někteří sexuologové rovněž tvrdí – kupodivu v souladu s církví -, že před nákazem AIDS, kondomy nejsou tou stoprocentní zárukou, že nejlepší je  jeden partner a nebo zdrženlivost.

   Zákaz kondomů, rovněž i promiskuity, jsou tedy conditio sine qua non katolické sexuální morálky. Kondom, jak známo, slouží primárně k zabránění početí, sekundárně k ochraně před šířením různých infekcí, včetně AIDS – avšak nikoliv spolehlivě. Hovoří-li papež, že v některých případech může kondom zabránit šíření AIDS, má zřejmě na mysli homosexuální partnery nebo mužské homosexuální prostituty.

          Liberální slova papeže připadají  jako rezignované a nemohoucí pokrčení ramen nad prostitucí a homosexualitou. Protože jedině zde má kondom jediný účel – zamezit šíření infekcí. U heterosexuální prostituci kondom nejen že má zabránit šíření AIDS, ale zabrání i početí, a to papež i nadále odsuzuje.

     Namísto rázná slova odsouzení používání kondomů, jakýsi tichý souhlas s jejich užitím!

     Buď jak buď, možná že je to celé jinak. Jedno je ale jisté a nezpochybnitelné:  Že totiž Svatý otec Banedikt XVI. jako první papež vůbec pozitivně hovoří o kondomech, že připouští jejich - byť spornou - kladnou stránku. Ve svém důsledku papežova slova znamenají průlom na pohled sexuality a stanovisko církve k praxi používání kondomů.

     Nabízí se otázka: A co když někdy v budoucnu papež, buď tento nebo jiný, prohlásí, že v některých sociálních případech je abort přípustný? I potom máme se sklopenou hlavou a souhlasným mručením přijmout takový názor?

     Nemohu rovněž souhlasit s názory Svatého otce, odsuzujícího zákaz nošení burek islámských žen ve Francii, nebo jeho slova proti referendu ve Švýcarsku, v němž byla 

zakázána výstavba islámských mešit a minaretů. Benedikt XVI. hovoří o tolernaci křesťanů, o tom, že máme dávat prostor také jiným.   

     Jsem přesvědčen, že je to nemístná tolerance. Jsem přesvědčen, že islamisté v takovém množství v jakém jsou v Evropě, nemají zde co pohledávat. Jejich počet se neustále zvyšuje – žije jich zde 54 milionů - nehledě na statisíce, kteří zde žijí tak říkajíc načerno. Benedikt XVI. zřejmě se stoupajícím množstvím islamistů nevidí nebezpečí pro Evropu. Islám, podle něho, zřejmě neohrožuje kulturu a tradice křesťanské Evropy. Rád bych Benediktu XVI. položil tyto otázky: Proč se tedy v minulosti křesťanská Evropa zuby nehty islámu bránila? Proč muselo zemřít tolik statečných mužů a žen při obraně Evropy a jejích křesťanských hodnot? Znamenají Vaše slova o toleranci k islámu, že všechny ty oběti křesťanů byly vlastně zbytečné?    

     Nevěřím na „upřímný dialog s islámem“. Neupřímnost muslimů pramení přímo z jejich náboženství: s „nevěřícím ďaurem“ jakákoliv smlouva muslima nezavazuje ani morálně, ani materiálně! Navlas podobnou větu používají vůči křesťanům judaisté. Ve světě probíhá ostrý boj mezi judaismem a islámem .

      Následující informace si čtenář může podrobně najít v různých hojně vydávaných publikacích, tady jen velmi stručně: Vznik islámu je kladem do historického období 7.století a vznikl mezi Araby, tedy v semitském prostředí, velmi blízkém Židům. Praotcem Arabů je Izmael, jehož otcem byl Abraham (Abram) a matkou egyptská služka Hagar. Samotné náboženství islámu zakládá Mohamed (Muhamad) narozen 570 p.Kr. v Mekce. Uvádí se, že pochází z rodu Hášimovců. Avšak podle zpráv a indicií pochází ze smíšeného manželství, kde jeden rodič byl židovského původu. Asi kolem roku 610 dochází u něj k tzv. zjevení – udajně se mu zjevil archanděl Gabriel - a zakládá malou náboženskou obec. Představení města Mekky Mohameda vyženou i s jeho následovníky, a on se dostává do rukou židovské obce v Jathribu, která jim poskytla všechno potřebné. S jejich pomocí také Mohamed znovu dobývá Mekku a bleskově sjednocuje arabský poloostrov. Pomocí židovských náboženských obcí má islám otevřenou cestu k vítěznému tažení tehdejším světem.

     Z islámu byl ukut nejvhodnější meč pro prosazení cílů světového judaismu; v jeho plánech měl islám sloužit především proti křesťanství. Pokud muslimové bojovali proti křesťanským panovníkům a „pouštěli jim žilou“, bylo vše v pořádku. V průběhu staletí se ale ukázalo, že k likvidaci křesťanství není vhodný vnější hrubý nátlak. Proto judaisté svoje plány přehodnotili a k likvidaci křesťanství použili jemnějších nástrojů, spočívající ve vnitřní infiltraci církve, kde zejména zednářstvo sehrálo svoji klíčovou roli.

    Z kraje XX.století, kdy se ukázala ropa jako strategická surovina a nenahraditelná  pro rozvoj průmyslu, byly to právě arabské země – tedy země islámu – na jejichž území se nacházela největší ložiska této suroviny. Proto ten obrovský zájem o ně. Po druhé stvětové válce se islámské země zbavily koloniálního jařma, nabyly sebevědomí a s rostoucí vehemencí prosazovaly svoje práva na zisk z ropy. Posléze judaisté zjistili - už kryti politickým sionismem - že jim islám přerostl přes hlavu; pozdě zjistili, že vypustili Džina z lahve. Když Židé utvořili, aniž by se koho ptali, svůj stát, z něhož vyhnali přes půl milionu muslimských Arabů, prudce oživly krajně nepřátelské vztahy k judismu a k Židům vůbec.

   Islám a Judaismus jsou jako dva mlýnské kameny, mezi nimiž je drcena katolická církev. Katolická církev – mám pochopitelně na mysli tu její viditelnou část – svůj zhruba dvoutisíciletý boj s judaismem prohrála; o tom svědčí jak  dokumenty II.  Vatikánského koncilu, tak pokoncilový duch panující v církvi. Judaismus, malé náboženství počtem, ale obrovské svým vlivem na ekonomiku a finančnictví světa, pečlivě svoje vítězství střeží; v euroamerické kulturní oblasti se manifestuje politickým  sionismem, navenek se představující jako systém liberální demokracie. Zřejmě jde o to, zda jak a jak rychle islám obsadí dneska už sekulární kdysi pevnost Evropu, a zda, a do jaké míry, mu to judaismus dovolí. Protože v sázce je existence státu Izrael.

     Svatý otec, věren svému úřadu, nechce a ani nemůže přilévat oleje do ohně, a proto ta jeho smířlivá slova na adresu islámu, ale i k nám, řadovým katolickým věřícím. Z jeho slov je cítit rezignaci a nemohoucnost nad evropským děním. Pro nás, kteří se snaží žít s čistým svědomím, by ale mělo být samozřejmým, že jak judaismus, tak islám, jsou naší víře a tradici vnějšími nepřáteli par exellence.

Ladislav Malý, listopad 2010