Pedofilní aféry v církvi, homosexualita a humanistická psychologie

Nepřetržitá série skandálních odhalení zneužívání dětí knězi má další pokračování. Po Spojených státech, Kanadě, Austrálii, Irsku a mnoha dalších zemích sledujeme rozrůstající se případ na jezuitských školách v Německu.   

U všech skandálů pozorujeme jeden shodný rys, převážně homosexuální charakter tohoto zneužívání.

Zpráva Johna Jaye, která se zabývá případy zneužívání ve Spojených státech v letech 1950 – 2002 napočítala 4.392 kněží  proti nimž byla vznesena důvěryhodná obvinění.

Jedná se tedy o velký, reprezentativní soubor. Velká většina obětí zneužívání, 81% bylo mužského pohlaví. 6% obětí bylo starých 7 let a méně, 16% bylo ve věku 8 – 10 let a 78% mezi 11 – 17 lety. Ve většině případů se tedy nejedná o pedofilii, ale o hebefilii a efebofílii.

V Irsku se problematikou zabývá Murphyho zpráva, podle které se v letech 1975 - 2005 více než dvě třetiny případů týkaly zneužívání chlapců.

Podle předběžné vyšetřovací zprávy zabývající se zneužíváním na jezuitských školách v Německu učitelé osahávali chlapce, v několika málo případech i dívky.

Jak vidíme ze všech tří zpráv, tak zneužívání bylo dominantně homosexuálního charakteru: 81%, více než 2/3, v několika málo případech i dívky.  To je překvapivé, protože pokud akceptujeme obvykle uváděný údaj o čtyřech procentech homosexuálních mužů, tak bychom měli mezi zneužívanými nacházet 4% chlapců a 96% dívek. Z řady zdrojů však víme, že mezi kněžími je homosexuálů více, než v běžné populaci. Odřeknutí se manželství ve kterém by se homosexuál tak jako tak jen přetvařoval je logickou volbou a homosexuální orientace se křesťanovi může  jevit dokonce jako pobídka ke slibu celibátu. Nakolik mohli být někteří homosexuální jedinci motivováni ke kněžskému povolání vyhlídkou na práci s mládeží je třeba prověřit nepředpojatým výzkumem. I kdybychom však předpokládali, že homosexuálních kněží bylo 25% a měli na svědomí 80% případů zneužívání, tak by na zbývajících 75% heterosexuálních kněží připadlo jen 20% případů. To znamená 12 x větší četnost zneužití u homosexuálů. Tvrzení, že se ke zneužívání chlapců uchylují i heterosexuální kněží kvůli celibátu a proto, že mají k dispozici pouze ministranty, považuji za mylné. V církvi je totiž mezi laiky naopak převaha žen a kněží pracují i s dívkami při přípravách na první svaté přijímání, biřmování a při dalších příležitostech. 

Musíme se ptát, jak je toto možné právě v  katolické církvi, která od svého vzniku prohlašuje homosexualitu za hříšnou. A zde se dostáváme k podstatě věci. V šedesátých letech dvacátého století se začal prosazovat takzvaný Human Potential Movement, doslovně přeloženo Hnutí lidského potenciálu, spojené s humanistickou psychologií. Jedni ze zakladatelů Hnutí lidského potenciálu byli Abraham Maslow a Carl Rogers. Maslowovy myšlenky rozvinul Carl Rogers do podoby client-centered therapy, neboli léčby zaměřené na klienta. Stoupenci tohoto hnutí považují za nejvyšší stupeň vyjádření lidského života myšlenku seberealizace (self-actualization).

Celý přístup je zjednodušeně založen na následujících tezích:

- Neexistuje žádný systém závazných etických hodnot.

- Společnost nedostatečně respektuje tendenci k seberealizaci.

- Dochází k rozporu mezi „já jsem“ a tím, co „já bych měl být“.

- Člověk který musí potlačovat své vlastní já si vyvíjí obranný mechanismus.

- Chování se stává neurotickým, neorganizovaným, může dojít k nekontrolovanému výbuchu.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                       

- Proto má terapeut plně akceptovat osobnost klienta, aby mu umožnil seberealizaci a zmírnění napětí.

Kvůli tomu došlo též ke změně pojmu „léčba zaměřená na pacienta“ na „přístup zaměřený na osobnost“ (personal-centered approach). Tato změna vyjadřuje, že terapeut již neléčí, ale stává se tzv. facilitátorem (moderátorem, prostředníkem), který pouze napomáhá seberealizaci, po novu již ne pacienta, ale osobnosti člověka.

V teorii seberealizace je však skryta myšlenka neomezeného uspokojování žádostí, ať už tělesných nebo jiných. Projevit svojí osobnost znamenalo provozovat co nejméně omezený a nejméně civilizovaný sex, jak jen to bylo možné. Zjednodušeně řečeno: „Budu mít co budu chtít a kdykoli to budu chtít.“ Rogers obhajoval alternativní vztahy, včetně homosexuálních a svobodu k sexuálním experimentům. Psal o lidech, kteří žili v hříchu, dopouštěli se nevěry, homosexuálních styků, prostituce i užívání drog v zájmu úsilí o lepší partnerské vztahy. Označil za pokrok chování, které bylo po tisíciletí považováno za destruktivní pro společnost.

Rogers a jeho spolupracovník Coulson připravili rozsáhlý terapeutický program pro sestry Neposkvrněného početí Panny Marie, které je pozvaly v souladu se změnami vyjádřenými v dokumentech II. vatikánského koncilu. V průběhu terapií mnohé sestry pod vedením facilitátorů zjistily, že nechtějí být jeptiškami, ale lesbami. Podobný program byl připraven pro seminář Sv. Antonína. Když mniši nahlédli do svého vnitřního já a ujistili se o svých nejhlubších touhách, okolo jedné čtvrtiny z nich pocítilo, že nejvíce ze všeho si přejí mít sex se čtrnáctiletými hochy, což také provozovali následujících 20 let. Při terapiích byli ujištěni, že když lidé dělají to, po čem nejvnitřněji touží, tak to není nemorální. Na základě vyšetřování bylo skutečně zjištěno, že 25% mnichů mělo sex se studenty high school (věk studentů cca 14 – 18 let). Podobným způsobem Jezuité diskutovali nový koncept „třetí cesta mezi celibátem a manželstvím“, který znamenal mít partnerku, ale neoženit se s ní. Sexuální styk s pubertálními chlapci se v době sexu, drog a rokenrolu nejevil ničím nemorálním. Vysoký stupeň tolerance k zneužívání mladistvých můžeme i dnes pozorovat na postoji liberálů k případu Romana Polanského.

Vliv humanistické psychologie v té době byl obrovský. Podle studie z roku 2002 je Carl Rogers považován za šestého nejvýznamnějšího psychologa celkem a za druhého nejvýznamnějšího mezi klinickými psychology 20. století, hned za Sigmundem Freudem. Odtud, v duchu aggiornamenta, pronikly do církve ty nejohavnější výstřelky humanistického myšlení. Důvěra v člověka neznala mezí. Aggiornamento, neboli přizpůsobování se době, bylo jedním z hlavních hesel II. vatikánského koncilu a papeže Jana XXIII. Časovou souvislost mezi zneužíváním a nástupem humanistické psychologie dokumentuje zpráva Johna Jaye, podle které došlo k nárůstu počtu případů v šedesátých letech, zneužívání vyvrcholilo v sedmdesátých letech a v devadesátých letech se vrátilo na úroveň z let padesátých.. Náboženské řády přitom ve své mnohasetleté historii pohlížely na povahu člověka realisticky a vyvinuly celou řadu cest jak minimalizovat pokušení a učit sebeovládání. Proto se zdá  nepochopitelné, že se biskupové a další hodnostáři  neřídili dvoutisíciletou tradicí a přirozenými zákony a dali raději přednost módní vlně liberalizace a sebeuspokojování na úkor bezmocných.

Zlo které bylo spácháno je skutečně ohromující, byť se jeho rozsah ve srovnání se sekulárním školstvím a obecně sekulární společností nemusí jevit nijak mimořádným. Proto můžeme jen uvítat nezávislé vyšetřování a doufat, že všichni pachatelé i jejich napomahatelé budou co nejpřísněji potrestáni. Vždy je však třeba hledat všechny pachatele a trestat spravedlivě. A proto je nutné, aby církevní autorita trestala tam, kam nedosáhnou státní soudy. To znamená potrestat všechny, kteří prosazovali relativizaci pravidel etiky a liberalizaci v církvi a tak dali prvotní impuls a prostor k bujení tohoto nádoru. Mnozí se závažně provinili třeba tím, že v důsledku své ideologické zaslepenosti novotami případy zneužívání úmyslně bagatelizovali a nevyvinuli úsilí přiměřené svým funkcím k odhalení takových případů.

To co je na jedné straně  pro církev pohromou je z druhé strany historická příležitost k vymetení Augiášova chléva pokoncilních reforem. Proto tuto očistu uvítejme a požadujme důslednost.

                                                                                                    Pavel Čermák