Přání k Vánočním svátkům

+!

   Moji milí a vzácní přátelé,

   jak dobře víte, stojím letos u Vánočních svátků zcela novým způsobem. Nejenom tím, že beru podíl na Kristově kněžství, ale slavíce události naší spásy a podstatné pravdy křesťanské víry, stojím mezi svými bratry a přáteli, mezi pomyslnými dvěma tábory, kteří jsou rozděleni a to na místo společné modlitby, bohoslužeb, veselí a povzbuzení skrze vzájemné společenství. Rozděleni třinácti dny, co vyplňují čas mezi oslavami Kristova vtělení křesťanského Západu a oslavami křesťanského Východu ... A tak se letos prvně ocitám na jakési pomyslné „druhé straně,“ než jak tomu bylo doposud.

   Římské martyrologium každoročně sděluje narození Pána slavnostním ohlášením: „Roku 5199 počítáno od stvoření světa, kdy na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, od potopy světa roku 2957, od narození Abrahámova roku 2015, od Mojžíše a východu Israele z Egypta roku 1510, od pomazání Davida na krále roku 1032, týdne 65. dle proroctví Danielova, v Olympiádě 164, od založení Říma roku 752, od vlády Oktaviána Augusta roku 42, když celý svět úplného míru požíval, šestého věku světa Ježíš Kristus, věčný Bůh a Syn věčného Otce, svým příchodem chtěje svět posvětit, jsa počat z Ducha svatého, za devět měsíců od svého početí narodil se v Betlémě Judově z Marie Panny a člověkem se stal.“

   Nechci se však v této chvíli obírat otázkou správnosti toho-kterého kalendáře, ani bolestností onoho rozdělení, ale chci vás všechny (tak jako každoročně) pozdravit, potěšit a znovu a znovu žasnout nad skutečností vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Přičemž úvahy na toto téma jsem utřídil podle kázání kardinála Špidlíka.

   Nejenom v naší zemi je zvykem zpívat koledy (a ty naše jsou opravdu krásné). V koledách jsou nám betlémští pastýři představeni jako chudí pasáčkové. Věřte, že i dnes jsou pasáčci dobytka vždy tou nejchudší vrstvou obyvatelstva. Někteří biblisté se domnívají, že ona pasená betlémská stáda byla stáda beránků náležejících jerusalémskému chrámu. Chovali tam beránky, které pak o velikonocích prodávali věřícím pro obřadní večeře. Betlém, to jsou přeci nejbližší pastviny u hlavního města a beránků bylo o velikonocích potřeba opravdu mnoho, tisíce. A tak zde biblisté objevují další symboliku – ti, kteří tam tehdy pasou a hlídají beránky o Vánoční noci, stávají se zároveň prvními ctiteli pravého Beránka Velikonočního. A z betlémského Pole pastýřů je to na jerusalémskou Golgotu ani ne dvě hodiny pěšky – jakoby se chtělo říci, že od narození ke smrti je to jen pár kroků. Vždyť život člověka je na této zemi krátký. A na první pohled je všední a nenápadný. Díváme-li se i na Ježíšův život jen a jen vnějšíma očima, i on je jen jedním v bezpočetné řadě nás neznámých, kteří přešli po této zemi. Je-li prohlížen čistě lidským zrakem, zůstává Ježíš tím, kdo strávil svůj život v zapadlé vesnici, pak po dvě tři léta učil po synagógách a nakonec skončil nezdarem, mezi lotry.

   Kdosi řekl, že není těžké věřit v Boha, na zázraky a posmrtný život, ale že opravdu těžké je uvěřit ve smysl všedního života a v to, že i takový život může být něčím velkým. V dávné mytologii sestupovali bohové z Olympu na zem ... Ale nikdy se zde nestávali lidmi ! Chvíli tu zůstali v pozemském blátě a pak hleděli jít co nejrychleji pryč. Sdělovali lidem, že je i jiný život, ten na Olympu nad oblaky, ale jejich životu lidskému žádný smysl nedávali. A právě tady je křesťanská nauka o vtělení zcela a naprosto originální. Ježíš přichází z nebe daleko vyššího než byl řecký Olymp a daleko čistšího, než mohou veškeré představy vyjádřit. A na toto nebe také vystoupil zpět. Ale jeho sestup i vzestup má jiný, jediný cíl: přinést toto nebe na zem a ukázat lidem, že to, co je lidské a všední, může být současně Boží a Božské, tedy veliké a nesmrtelné. Pohleďte, vždyť i betlémská stáj se stala doslova nesmrtelnou, ale ne tím, že je ve skále z kamene, ale proto, že právě v ní se narodil Bůh. A přeci i naše denní skutky, naše všední práce a modlitby se setkávají s hodnotami věčnými a my sami s věčností a nesmrtelností, tedy je-li v nás Bůh, rodí-li se i v nás denně Kristus mystickým způsobem.

   A nemáme jenom zmíněné koledy, ale známe také stavění betlémů (a naše betlémářství je také slavný pojem). V našich lidových betlémech se odráží folklor, duše lidu, pestrost života. Vše v onom znázorněném spěchu a nadšení, dostat se rychle na místo narození a uctít Dítě a vzdát hold malému králi králů – Jezulátku. A všude tu dýše všeobecná radost „radujte se, veselte se, nám, nám narodil se.“ Tento způsob se značně liší od přísných ikon Východu. A nejde tu jen o nějakou střízlivost podání, ale především o jiný pohled a jiný postoj. Také zde svítí hvězda, ale pouze svou šipkou ukazuje směr. Betlémská jeskyně je temná, značí pohřební prostor a jesličky v ní nejsou dřevěné s vonícím senem, ale je to kamenná hrobka. Leží tu děťátko ovinuté tak, jako se ovíjeli mrtví k pohřbu. A Maria je zde přítomna, ne jako královna přijímající hold vzdávaný jejímu dítěti - v podání barokních mistrů, ale po porodu je její tvář bolestná, od dítěte se odvrací, s předtuchou kříže. Je to matka Vykupitele, Dolorosa. Narození je přeci předzvěst smrti: Bůh se stal člověkem, aby zemřel. Ikona zde vypovídá strašnou pravdu a nabádá „Pamatuj!“

   Když takto srovnáme toto dvojí pojetí, jak zobrazit narození Pána, nemůžeme se ptát, které se nám více líbí, o to tu nejde. Moderní východní teologové někdy obviňují západní betlémy, že je v nich ústupek sentimentalitě a povrchní líbivosti, právě na úkor náboženské pravdy. A jistě mají pravdu. V dnešní společnosti ráz vánoc všeobecně zesvětštěl. Málo je pravé víry v nastrojených stromcích vprostřed náměstí a „tichá noc, svatá noc“ vyhrávaná ve velkoobchodech, je někdy doslova obtěžující. Doma stavěné betlémy sice přijímají určitou lidovost a národní svéráz, ale nevidím v tomto pojetí a zvyku nějaké zploštění evangelia. Záleží totiž, jak se k tomu postavíme. Vždyť vykoupení a spása Kristova, má proniknout celou společností, do celého lidského života a všemu dát smysl, krásu a světlo. Rodina, která se u betléma pospolu modlí, anebo navštěvuje-li kdo s modlitbou betlémy vystavené v různých chrámech, ti přeci konají poctivou modlitbu a pravou pouť.

   Obojí pojetí je tedy nábožné, vyjadřujíce dvojí stránku jediné skutečnosti: „Bůh se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a spasil.“ V jediné větě nacházíme dvojí pojem: Betlém a kříž, narození a smrt, vykoupení a spasení. A obojí patří k sobě. Vykoupení je cíl a kříž (a v tom smyslu i Betlém) je prostředek. Z vykoupení a Betléma máme radost, ale kříž je i nástrojem bolesti (byť nezapomínáme že i v něm je spása, tedy radost). Ale protože v paměti církve se celé Kristovo tajemství „rozkládá do mnoha okamžiků,“ můžeme si dovolit soustředit se o vánoce více na onu radost a jakoby zapomenout bolestí kříže. A tím tedy v našem prostředí může převládat ono stavění domácích, městských a chrámových betlémů.

   A není snad nakonec celý náš život ono pomalé a důkladné stavění betléma - se všemi jeho variacemi našich všednodenních událostí? Ale nesmíme nikdy zapomenout do středu tohoto svého životního betléma postavit svatou skálu s jeskyní, tedy ony jesličky, kde se i nám narodí Kristus, aby i našemu životu a konání dodal smysl.

   S těmito slovy vás chci všechny pozdravit, potěšit a povzbudit, poděkovat za všechna přání, které jsme od vás obdrželi, popřát vám i vašim drahým radostné prožití Kristova narození a snažně poprosit o vzájemnou modlitbu a duchovní podporu.

                                                                                                                                                                        Ch. M.