Proměny české krajiny

Dosídlením pohraničí po odsunu českých Němců, byl pověřen Čs. osídlovací úřad s cílem docílit, aby se v pohraničí zabydlelo aspoň 75% počtu obyvatel podle stavu z r. 1930. K dosažení tohoto čísla by se do pohraničí musela odstěhovat každá čvrtá česká rodina, pak terve mohlo být dosídlování považováno za ukončené. V bývalých Sudetech totiž žilo v r. 1930 o 30% více obyvatel než dnes. V důsledku odsunu Němců z Československa a získání nedostatečného počtu nových osídlenců zůstalo opuštěno na pět set obcí a patnáct set samot.

Největší příliv nových osídlenců směřoval do úrodných níže položených okresů. Naopak nejmenší zájem vykazovaly okresy příhraniční a okresy výše položené Jeseník, Rýmařov a Moravský Beroun.

Do začátku léta 1946 se přihlásilo jen 130 tisíc kvalifikovaných zemědělců ale počet osídlenců zdaleka nedosahoval potřebné výše. Vraceli se především starousedlíci, kteří po záboru Sudet v důsledku Mnichovské dohody viceméně nedobrovolně v r. 1938 museli opusti své domovy. Do této cifry samozřejmě nepočítáme desetiisíce zlatokopů, jejichž cílem bylo opuštěné objekty vybydlet, vykrást a zmizet po anglicku. Dosídlování měli napomoci i reemigranti z českých oblasí z Vojvodiny, Banátu, Volyně, Kazachtstánu a vítáni byli i řečtí komunističtí žadatelé o asyl po prohrané obč. válce.
 
Úřadům se nepodařilo získat dostatek lidí pro zemědělsky nepříliš výnosné oblasti. Doposud pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny ani se postarat o náročnou meliorační údržbu, a tak se během několika let postupně změnila i tvář krajiny. Proto vláda se rozhodla v r. 1959 všechny opuštěné a zchátralé stavby v pohraničí zbourat. Likvidační akce prováděli příslušníci armády a pohraničníků, kteří zlikvidovali na 35 tisíc objektů. za použití těžké techniky a trhavin. .

Začala postupně probíhat samovolná sukcese krajiny, kdy velmi rychle louky zarostly náletovými dřevinami. Neobydlená místa ve vyšších nadmořských výškách byla plánovaně zalesňována a hranice souvislého lesa se snížila pod 750 metrů nad mořem. Ruiny vylidněných obcí a samot postupně pohlcoval jehličnatý les a voda v důsledku neobnovovaných meliorací proměnila dříve obhospodařované louky a pastviny v rašeliniště. Cílenou likvidací obcí si stát odpomohl od péče o stavby, památky a od starosti o po staletí těžce osidlovanou krajinu. Byly zřizovány vojenské újezdy a výcvikové prostory.

Ve velkém se na likvidaci krajiny Sudet také podepsalo její nerostné bohatství. V severních Čechách mizely obce hlavně kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí nebo kvůli budování vodních nádrží. Kromě vojenského výcvikového prostoru Brdy jsou všechny "velkoplošně upravené krajiny" právě v bývalých Sudetech, příkladem nám budiž VVP Libavá u Olomouce.

Ekonomické využití těchto území, dříve obývané německou menšinou s vlastním kulturou a etnicitou se od základu změnilo. Z prosperujících městeček v pohraničních horách se staly rekreační obce, do nichž lidé pravidelně jezdí za odpočinkem a na lyže. Je zřejmé, že při stabilním osídlení by něco takového nebylo možné. Rekreanti tak pomohli zachránit mnoho vesnic před likvidací tím, že domy odkoupili. To už je ale jiná kapitola.
Bohužel, boom větrných a nejnověji solárních elektráren zaplňující hřebeny hor a ohromné výměry zemědělské půdy, prohlubují devastaci krajiny. Oprávněné jsou obavy, co s turismem udělá až 350 větrných elektráren mezi Klínovcem a Krupkou, o mnoho lepší není situace v Krkonoších, Jizerkách nebo Jeseníkách.

Po roce 1989 bylo po 40 letech zpřístupněno území v pohraničním zakázaném pásmu. Ekologové i kunsthistorici začali s podrobným soupisem památek, převážně v dezolátním stavu. Leckdy bylo nutné ihned začít s jejich záchranou a vyvstal problém, jak zachránit desítky kostelů a klášterů, zámků, božích muk a křížových cest. A to s velmi omezenými finančními prostředky. Po pravdě je nutné s povděkem zdůraznit, že na jejich obnově se výrazně finančně podíleli i němečtí vysídlenci z Ackermann-Gemeinde, kteří v hojném počtu znovuvysvěcení osobně zúčastňují.

 Soukromé investice směřovaly do výstavby kasin, nočních klubů, asijských tržnic u hlavních tahů přes hranice Jako houby po dešti se zakládala golfová hřiště a to i CHKO zejména v Jizerských horách, kde arogance soukromých investorů vedla ke konfliktům s ekology. Teprve na začátku 21. století započala výstavba i mimo centra obcí. Díky dotacím z EU se začaly znovu udržovat louky, pohříchu z loňských 200 mil. z ministerstva životního prostřefd se očekává příspěvek státu pro příští rok snížený na polovinu. Připomínání zaniklých obcí se stalo novodobým fenoménem české společnosti. Desítky nadšenců a stovky sběratelů shromažďují historické fotografie a tisíce lidí zaniklé obce navštěvují. Zaniklá sídla se dnes proto plní informačními tabulemi a prochází jimi naučné stezky a dokonce se staví či rekonstruují výletní hostince.

Ovšem v zájmu historické pravdy je třeba zdůraznit, že na proměnách české krajiny se podepsala i německá okupace z let 1939 - 45 a nešlo zdaleka jen o Sudety. Ještě žijí pamětníci z dob, kdy na rozsáhlém území jižně od Prahy v okolí Benešova, Sedlčan a Neveklova, byl zřízen výcvikový prostor pro útvary SS a civilní obyvatelstvo bylo z celé oblasti násilně vystěhováno. Stejný úděl stihl i obyvatele Drahanské vysočiny, na rozsáhlém území, táhnoucím se až k Vyškovu, který zabral Wehrmacht a jako terče pro dělostřeleckou přípravu sloužily vesnice a výrazné objekty, kostely nevyjímaje. Pro místní lidi jako upomínka oněch časů byl po válce znovupostaven modernisticky pojatý kostel sv. Josefa v Senetářově, kam se každoročně sjíždějí pamětníci, aby si prřipomněli časy, kdy byli vyhnáni ze svých domovů. A k proměnám české krajiny patří i obce v dohledu Kladna, Pardubic, Zlína i Olomouce, z nichž nezůstal kámen na kameni a jejichž jména byla vymazána z moci úřední z map ale nikoliv z historie. Historia magistra vitae!

R. Bukva, listopad 2010