VIVAT LUKAŠENKO!

     V dobách vlády bolševického režimu, jemu zaprodaní novináři – vlastně všichni novináři -, podávali svým případným čtenářům a posluchačům černo-bílý obraz světa. Dělali to pilně, s chutí, a rádi. Tak například už z toho, jak se bolševičtí novináři v tisku, rozhlase a televizi rozčilovali nad děním v té či oné končině světa, pozornému čtenáři dávalo neklamné znamení, že se tam cosi dobrého děje, a naopak: bolševici ostrouhali. Ukázkovým příkladem nám může posloužit svrhnutí bolševicko-socialistického režimu v Chile generálem A.Pinochetem; jak se elegantním způsobem zbavil bolševiků a nastolil vládu pořádku, po které lidé práce tolik toužili! A jak se bolševická média  - ale i  světová  média liberálních demokracií - unisono mohla strhnout v nepříčetné nenávisti proti pořádku milovnému politickému systému vojenskou vládou v Chile nastolenému, a samotnému zachránci Chile, generálu Pinochetovi, nemohli přijít na jméno! 

     U nás po převratu, který vešel do dějin – bohužel - jako sametový, jsem se domníval, že teď už konečně  nastala doba, kdy naši novináři budou moci psát svobodně. Ale hlavně zprostředkovávat svým čtenářům a posluchačům pravdivé informace o dění, kam se běžný občan nedostane; a protože máme tzv. svobodnou pluralitu názorů, záleží na posluchači či čtenáři, aby si konečný úsudek utvořil sám – totiž pokud bude stát o to přečíst si noviny různých politických stran, tedy různých názorů na konkrétní věci.  Domníval jsem se, že konečně jsme všichni přestali žít ve lži, že jsme se odpoutali od říše zla; že novináři narovnají svoje páteře a pravdomluvné slovo, bude pro ně nadevše; nově nastolený politický systém liberalismu, by je k tomu měl vést.

     Po dvaceti letech života v liberální demokracii je třeba zkonstatovat, že konkrétně média a novináři, a s nimi celé české liberálně národně-frontovské politické vedení státu, opsali jakýsi kruh a vrátili se se svým myšlením a praxí podávání zpráv veřejnosti do temných dob bolševického režimu, tedy k zprávám svým obsahem jednotným, totalitním – pes se vrátil k vývratku svému. Na posledních událostech v Bělorusku sami můžete posoudit, jak kvalitní máme média.

     V Bělorusku 19.12.2010, tedy minulý měsíc, proběhly presidentské volby. Nikdo nemůže popřít, že volby byly demokratické, tajné, rovné; byla v nich zastoupena jak opozice tak nezávislý kandidáti. Pravda, jacísi služebníčkové komisařů EU, tzv. komise OBSE – dneska v podstatě naprosto zbytečná byrokratická organizace, jejíž členové ovšem berou tučné platy mnoha tisíc euro plus diety za měsíc – prohlásili, že volby „neproběhly správně“, ale s ničím konkrétním nepřišli. Alexandr Lukašenko v těchto demokratických volbách zvítězil. Jeho vítězství bylo tak přesvědčivé a drtivé, že opozice vzteky celá bez sebe neunesla svou porážku a dopustila se přestoupení zákazu demonstrací v Minsku a dokonce několik tisíc účastníků nepovolené demonstrace se snažilo demolovat vládní budovu. Proto musely zasáhnout speciální jednotky policie; zatčeno bylo na 600 osob, z toho všichni předáci opozice.

    „To, co se stalo včera v Minsku, nebyla demonstrace, ale banditismus a vandalství,“ prohlásil nové zvolený president Lukašenko na tiskové konferenci. Na celé věci je zajímavý jeden fakt, že totiž předáci opozice už před volbami vyzvali politiky členských zemí Evropské unie, aby výsledek voleb neuznali. Už předem věděli, že nemají šanci, a že v den voleb či krátce po volbách začnou v hlavním městě jimi předem připravené a vyvolané nepokoje, čímž na sebe strhnou evropské veřejné mínění. A protože média v Evropě jsou v rukou jednotně řízených sil v pozadí – sionistů –, skutečných vládců v evropských zemích, budou pochopitelně referovat veřejnost v duchu liberální běloruské opozice, tedy té, která volby prohrála a nepokoje v Minsku vyvolala; ta se tím bude moci zviditelnit a získat na významu. Vy, kteří jste koncem osmdesátých let chodili na Václavák demonstrovat - nepřipomíná vám tenhle scénář něco…? 

     Alexandr Lukašenko je v demokratickém Bělorusku presidentem už od roku 1994. V současných, prosincových volbách, byl zvolen 79,1% voličů, přičemž k volbám se dostavilo na 90% občanů. Bělorusko má asi jako naše republika kolem 10 milionů obyvatel, převážně pravoslavného náboženství; 8% tvoří římští katolíci.

     Běloruská ekonomika je zhruba ze tří čtvrtin ve státních rukou. A to je právě to, co sionistickým jestřábům (jeden z nich je v Rusku v kleci)  nejvíc vadí – Lukašenkův systém jim seknul přes pařáty, takže nemohou běloruskou ekonomiku rozkrást a zašantročit, jako to udělali v Česku, na Slovensku a jinde ve střední Evropě, a z pracujícího člověka udělat předmět na vysávání peněz. Díky Lukašenkovi, běžný běloruský občan neví co znamená slovo exekutor/exekuce, neví co jsou to lichvářské půjčky státem podporované, které člověka ničí a zbavují lidské důstojnosti; neví, co to je být vyhozen z bytu, kde žil celá desetiletí; běloruský pracující má práci, protože fabriky, které sám vybudoval, nebudou tzv.privatizovány, tj. nerozkradou je místní dobrodruzi lační peněz a cizí práce, a také nadnárodní společnosti. Proto Lukašenka, jako presidenta, jenž má rozhodující pravomoci ve státu, podporují pracující v továrnách, v zemědělských družstvech, a všichni ti občané, kteří se samozřejmě bojí nestability v ekonomice a celkového chaosu, jímž prošly a procházejí národy jako národ český. Ostatně Bělorusko za posledních pět let prosperuje a svojí životní úrovní se přibližuje střední Evropě.

     Namísto, aby novináři, píšící v takzvaných nezávislých novinách co v Evropě jsou, ocenili Lukašenka a pochválili jeho ekonomický tým, že dokáží proplout ekonomickou Skyllou a Charybdou, že utvořil běloruský ekonomický model, umožňující vést zemi bez větších ekonomických otřesů, při zachování pracovních míst, čili dát lidem práci a chleba - , nadávají mu do diktátorů. Běloruský občan má občanské svobody zaručené ústavou, může cestovat kam chce; má svobodu shromažďovací a svobodu zakládat politické strany. Ale je zde mez, kterou nelze překročit: Byla postavena hráz proti vší té liberální neřesti a špíně, která by chtěla ze Západu pronikat a rozkladným způsobem ničit stát a národ a jeho vlastenecké cítění. President Lukašenko, jako rovný politik, má odpovědnost za svůj národ a nemůže připustit rozklad národní společnosti, odcizení mladých lidí od své země, a rozkradení národní ekonomiky. Veden touto odpovědností, zavádí cosi jako autoritativní demokracii, stojící na pilířích státní suverenity, vlastenectví, tradice a křesťanství, tedy politický systém, který jedině může vyvést národy Evropy ze současné ekonomické, kulturní a společenské krize. A jak je vidět, drtivá většina obyvatel Běloruska s ním souhlasí.

     V zahraniční politice se Lukašenko opírá o svého mocného souseda, Ruskou federaci. Přes Bělorusko protéká značná část plynu a ropy pro západní Evropu, a tak už z tohoto důvodu je třeba zachovat v Bělorusku klid a ekonomickou stabilitu.

     Z toho všeho, co jsem zde uvedl, česká režimní média přecházejí mlčením, ale za to jako na povel špiní a vzteky plivají po Lukašenkově „fašounském režimu“. Proto by v Česku úplně stačilo, kdyby byly jen jediné pravdoláskovské noviny - třeba Lidové noviny, z nichž pravda a láska přímo kape na vyprahlou mysl konzumního davu, odkojeného infantilními televizními seriály.  

     A na závěr jednu perličku: Účastníci nepovolené demonstrace, kteří zdemolovali vchodové dveře vládní budovy, v počtu asi 600 osob, byli běloruskou justicí odsouzeni na jeden týden až patnáct dní vězení! Co tomu říkáte, přátelé, Michaelo Dupová a Patriku Vondráku, kteří úpíte v železech liberální demokracie už přes rok – a zatím jenom ve vyšetřovací vazbě! – a to jenom proto, že jste se odvážili kamsi na kandelábr vylepit jakousi nic neříkající samolepku?  Nic není pro režim liberální demokracie v Česku tak zahanbující a diskreditující, jako právě tato skutečnost.

Ladislav Malý, leden 2011